Dnešní věřící

Nehmatatelné ideály, vysoké cíle, vlivné a univerzální projekty mohou být naplněny jen těmi, kteří míří vysoko, kteří zůstávají pevní, kteří stále postupují na své cestě, těmi, kteří jsou odhodlaní, a vede je nebeské vytržení.

Ti, které dnes potřebujeme, nejsou obyčejní lidé, ale lidé oddaní Božské skutečnosti. Lidé, kteří uvažují vznešeně, ti, kteří uvádějí své myšlenky v život a tak vedou nejdříve svůj národ i celé lidstvo k osvícení a pomáhají nalézat Boha. Oddané duše, lidé, kteří přemýšlejí o tom, co je třeba, kteří vědí, co je třeba vědět, a kteří bez váhání vykonávají, co vědí. Bloudí a jako Israfil^[1], který jednou zaduje na píšťalu, aby připravil mrtvé duše ke dni vzkříšení, a do každého vlévá naději. Jsou to lidé, jejichž srdce bijí upřímností, kteří vyjadřují svou inspiraci kouzlem poezie, jsou-li básníky, fascinací hudby, jsou-li milovníky jejích tónů.

Tito hrdinové, kteří putují světem, vždy v duchu posvátné pouti, promlouvají tiše jazykem svého srdce ke každému, koho navštíví, šíří lásku ve svém okolí, vkládají lásku do duší, které potkávají, a vztyčují její trůny ve svých nitrech. Skrze ně jsou duše, které žízní po lásce a přátelství, oživeny. Ti, kteří cestují s tímto pocitem, i ti, kteří je vítají, se straní vší vzpurnosti a vždy jsou upřímní. Mezi těmi, kteří mluví a kteří naslouchají, mezi těmi, kteří svou povahou ukazují význam, a těmi, kteří pozorují, mezi těmi, kteří podporují a kteří jsou podporováni, mezi těmi, kteří přinášejí číši života, a těmi, kteří jsou k životu probouzeni, nejsou žádné skryté cíle. Neexistuje totiž jiný zájem než Boží souhlas. Tyto hluboké a upřímné vztahy vyzařují z univerzálních lidských hodnot a společného respektu k nim.

Odstíny růží kvetoucích dnes po celém světě čerpají z ozářených tváří a porozumění v duších těchto lidí, různá místa zdobí jejich myšlenky, jako by celé lidstvo společně pělo tyto nestárnoucí melodie. Čisté pocity a myšlenky se mohou zdát být pouhou kapkou, pro ty, kteří je dokáží přijmout, je ale jejich význam hluboký jako nekonečné moře pěnící inspirací.

Jak vyžaduje jejich úkol, tato jízda světla, které ozařuje jejich okolí jen na nezachytitelný okamžik, nyní bojují, jako když se déšť spouští z mraků se svým požehnáním, štěstím, radostí, láskou a nadějí, aby se vyprahlá srdce, která touží po lásce a toleranci, navrátila do zahrad ráje. Země je obtěžkána semeny a netrpělivě očekává požehnané zrození. I všechny lidské bytosti touží uvidět jeho znamení. I když se hlasy a tóny mohou lišit, to co leží v hloubi srdce, je stejné. A vítr úsvitu nese zvuky od řek života k Jóbovi a Abrahámovu, mír s ním, vůni od Josefova roucha k Jákobovi.

To je vrchol našeho úsilí, krok, jímž zaujmeme své pravé postavení, i alternativní poselství obnovy. Národy, které dosud vyčerpávaly krize, očekávají tento vánek naděje. Jaké štěstí mají ti, kteří mají požehnání takovou událost podnítit. Jaké štěstí mají ti, jejichž hruď může tento vánek pocítit.

Upřímně věříme, že barvy a tvary světa se změní a lidstvo si oddechne s hrdiny, kteří jsou odhodláni pozvednout monumenty lidských hodnot. Skrze ně v budoucnosti lidská myšlenka s největší pravděpodobností zesílí své světlo; lidské cíle budou dosaženy a řada našich ideálů bude skrze ně uvedena v život. Ideály budou moci být realizovány v takovém rozsahu, že přesáhnou i naše utopické sny. To vše se jednoho dne stane, a až ten den přijde, ti, jejichž srdce jsou prázdná a osud ponurý, budou plakat a žádat odpuštění od těchto osvícených duchů. Bude však příliš pozdě, aby nahradili příležitosti, které promeškali. Kdyby tyto kruté a hrubé duše mohly být jen trochu vděčnější a upřímnější, než přijde den, kdy pocítí hlubokou lítost, nebyla by jejich budoucnost tolik temná.

Tito hrdinové, se snaží každou část světa ozářit odhodláním, které přísluší druhům Proroka, nehledí na své vlastní touhy a žijí pro ostatní bez okázalosti – naopak, vždy jednají skromně – ukazují dnešku vzácnou štědrost; stali se služebníky lidskosti. Šeptají o tom, co je na dně jejich srdce, vytvářejí ráj na zemi. Aby se vyjádřili a ostatní přizvali k věčnosti, sázejí nové stromky – jsou vždy věrní, odhodlaní, rozhodní a hledí s nadějí k budoucnosti.

Pouť, na kterou se vydali, se může zdát nebezpečná. Jsou si toho ale vědomi. Počítají s tím, že cesty budou obtížné a zrádné, mosty a silnice neprůchodné. Očekávají i zmatky nenávisti a nepřátelství. Mají ale neotřesitelnou víru ve směr, který následují. Jsou vždy připraveni na možnost, že budou bojovat s překážkami, s nimiž se ještě nesetkali. Proto jsou pro ně tyto těžkosti ve srovnání s Božskou cestou vedlejší, drží své tempo a nikdy ztrácejí nadšení. Před těžkostmi se ukrývají u Boha a v neotřesitelných pevnostech víry, snaží se pochopit dobu, ve které žijí, a kráčet k obzoru Božího souhlasu v odevzdání se Božímu příslibu, že uspějí.

Snažit se zrazovat pravověrné, kteří žijí ve sjednocení srdce a rozumu, nabádat je, aby se vzdali hodnot, v něž věří, je pro každého zhoubou. Nikdo jim nemůže zabránit, aby jednali v souladu s Božím souhlasem a chtěli světu zprostředkovat své pocity a svého Stvořitele. S tímto smyslem pro odpovědnost a službu dokáží stát jako velehory a odolávat bouřím, bojovat s živly a objevovat tajemství, jak sklízet ovoce v každém období, pěstovat růže a zpívat jejich písně.

Jsou vždy spolehliví jako hodinový stroj, jsou příkladem obnovy, svěžesti a spravedlnosti. Jejich chování je harmonické a jejich slova odhodlaná. Jejich srdce jsou čistá a jasná jako srdce andělů, jejich jazyky jsou věrnými tlumočníky jejich vnitřní hloubky. Jejich činy tak téměř vždy budí závist a slova vzrušení. To, čím plní svůj vnitřní svět, je vždy Bůh; hluboká láska k Bohu je patrná z jejich slov, láska k bytí a toleranci, soucit, péče a odpouštění. Boží souhlas je jejich jediným cílem a zkoumat a vykládat vesmír správně jedinou vášní.

Když svou nejhlubší láskou dávají najevo svůj postoj k Bohu, dokáží otevřít i ta nejzatvrzelejší srdce a nejzatvrzelejší povahy. Vstupují do nich díky klíči, jímž je láska, a žijí v nich jako požehnání Nejvznešenějšího stvořitele. Milují a jsou milováni; s cíli, jaké měli proroci, stojí pevně jako hory proti těm nejkrutějším útokům. Hledí kolem sebe očima duše. Nezhroutí se v zuřivých bouřích, stojí nehnutě v nejsilnějších otřesech. Nastavují prsa vlnám a lijákům a vždy projevují štědrost.

Vědí, co je třeba podstoupit, aby mohl být tento obrovský úkol – úsilí o Boží souhlas – naplněn, a proto jej mohou získat, ať už jsou okolnosti jakékoli. Jejich osobnost je jemná a skromná jako svíce, která hoří, aby zářila. I když se jeví klidní, jsou vždy ve svém vnitřním dění živí, odhodlaní a vzrušení. Někdy jsou jako moře, zavlažují okolí svými vlnami a ochlazují vzdálená místa oblaky své páry. Blízkým i vzdáleným dávají elixír života; inspirují oživení v netečných tělech, která věky trpěla. Neúnavně spojují tajemství ve svých srdcích s ostatními a drží se stranou od pomluv a hádek, které můžou vyvolat nenávist.

Vždy sní o tom, že budou užiteční lidem, upřímně v hloubce své duše trpí agonií a depresemi ostatních, jsou vstřícní ke komukoli, kdo je navštíví, naslouchají jejich problémům a pláčí pro ně; hledají ty, které sklíčil zármutek, a spěchají s těmi, kteří sdílejí vášeň zbavit ostatní bolesti. Statečně čelí obtížím a s odhodláním pěstují růže i uprostřed trnoví.

Někdy ale, pod vlivem obrovské bolesti a žalu, jsou tito lidé jako růže, které truchlí za svá semena, jež zanechala v tomto světě. Jsou téměř rozhořčení a jejich písně se mění v nářek. Navzdory tomu ale znovu položí ruku na srdce a opakují, „vše je u Boha,“ kráčí vstříc svému cíli, usmívají se a místa, která navštíví, mění v zelené zahrady. Lidé, jimž podají ruku, lidé, které oživili, cítí, že pijí z elixíru života. Jejich pomocná ruka září jako bílá ruka Mojžíšova, mír s ním. Jejich úsilí ruší kletby čarodějů a faraoni se před nimi vzdávají.

Mají takovou inspiraci a bohatství, že jmění Krosea^[2] je vedle něj nicotné. Kdyby si to přáli, mohli by s ním získat celý svět. Váhy milosrdenství – které je jejich životem – jsou ale vždy na jejich straně tak, že i samotného ďábla dohánějí k šílenství.

Dobře vědí, do čeho vložit svůj život, a dovedou vyměnit přechodné za nekonečné. Nikdy neztrácejí svůj čas a nesmíří se s tím, že by nevyhověli své službě. Jejich morální úsilí je povznesené, jejich vůle je silná a jejich odhodlání trvalé. Víra a čin mají důležité místo v jejich srdcích i chování. Nebojí se nikoho kromě Boha a vždy jsou vzpřímeni. Stojí vzpřímeně a kráčejí skromně ke svému cíli, cíli ozářit celý svět. Vydechují své posvátné myšlenky jako vítr, někdy kolem sebe sejí semena, jindy ze sebe nechávají padat déšť, který šíří život po povrchu Země.

Nemohou jimi otřást porážky ani krize. Pravidelně obnovují svou přísahu a požehnání, kterého se jim dostalo od Boha, věnují tomu, aby posílili svého monumentálního ducha. Kdekoli je náboženství, soucit a Boží souhlas, tam spočinuly jejich snahy.

Spěchají splnit Jeho příkazy. Podstoupí tak obrovskou bolest, aby uspěli v životě na tomto světě, že lidé myslí, že netuší nic o světě příštím. Když ale vidí lásku, kterou v sobě nesou, mají je za nejvyšší z lidí.

Hnusí se jim, že by se mohli stát idoly nebo svůj život promarnit. Jsou vždy aktivní v obnovování náboženského života tím, že píší, pokud to sami dokáží, nebo nabízejí pero těm, kteří jím vládnou; vždy bojují, aby mohli přinést svůj díl ke karavaně služby. Milují znalost, respektují moudré, jsou přáteli citlivých, a vždy se v rozhovorech zmiňují o Milovaném.

I kdyby na zemi nezbyli žádní skuteční lidé, i kdyby byly všechny horizonty zahaleny prachem, i kdyby ulice ovládla neřest, i kdyby bylo na zemi více trnů než růží, i kdyby v širokých alejích zbyly jen straky a v jejich zvucích utonul i zpěv slavíků, i kdyby kolem úlů létaly vosy, i kdyby města ovládla děsivá džungle, i kdyby nezůstala žádná úcta k poznání, i kdyby lidstvo padlo za oběť rozkolům, i kdyby byla přátelství zapomenuta a z přátel se stali nepřátelé, stále by neotřeseně opakovali: „Budu stát, dokud ostatní nepadnou! Všude se může rozprostřít poušť. Dokud mě ale svlažují mé slzy, je vše v pořádku. Bůh mi dal dvě nohy, takže mohu jít, a dvě ruce, abych mohl pracovat. Mým bohatstvím je má víra a mé území je tak rozsáhlé, jak široké je moje srdce. Čekají mne příležitosti, jak obnovit svět. Dá-li Bůh, s nimi jej mohu změnit v ráj. Proč se bát budoucnosti, když je tato půda tak úrodná? Neslibuje navíc Bůh, že jedno učiní v příštím světě tisícem?“

Postupují proto i přes zhroucené mosty a neprůchodné cesty. Jako řeky přinášejí život všemu, zmírňují žár, který je v každém a všude. Sami jako oheň ale ochraňují ostatní před chladem. Jako svíce se rozpouštějí, ale dávají světlo tisícům očí. Sama cesta, po které kráčí, je cesta světců, a každý z těch, kteří po ní šli, dospěl do svého cíle.

Jsou stále nadšení a věrní, jsou dost štědří, aby vše, co jim patří, věnovali ve jménu Boha. Jejich život je svátkem daru, a doufají, že mnohem víc, než darovali, naleznou v příštím světě. V jejich očích není nic vyššího než zachování náboženství a jeho zastupování ve světě. Tento cíl je jejich raison d´etre a žijí v souladu s ním. To, co mají na paměti, je tato myšlenka; sjednocují se, aby společně plánovali, a prohlubují svou blízkost spojením s Bohem. Obyvatelé nejvyšších nebes jim tleskají, potvrzují posvátnost jejich poslání a ulehčují jim průchod po všech cestách.

Nikdy se neohlížejí na své pohodlí, v jejich mysli je vždy Bůh. Jsou nositeli ctnosti, povyšují lidské hodnoty, otevírají svá srdce každému po způsobu proroků a žijí pro ostatní. Bůh je za jejich štědrost odměňuje překvapivými privilegii ve dnech, kdy už naše údy nejsou k ničemu; propůjčuje jim pírka z křídel andělů a oceňuje je Svou posvátnou přítomností. Bůh je zahrnuje mezi požehnané, zachází s nimi jako se Svými zvláštními hosty a korunuje všechna požehnání Svým souhlasem.

Tweet

Whatsapp