Lidské bytosti a jejich povaha
Lidé, největší zrcadla jmen, atributů a skutků Božích, jsou zářícím odrazem pozoruhodného ovoce života, zdrojem celého vesmíru, mořem, které se zdá být jen drobnou kapkou, sluncem, které je jen skromným semenem, obrovskou melodií i přes nevýznamnou fyzickou stránku, zdrojem celého bytí obsaženým v malém těle. Lidé v sobě nesou posvátné tajemství, které je činí rovnými celému vesmíru bohatstvím charakteru, bohatstvím, které může být rozvinuto v dokonalost.
Lidé jsou znameními a vykladači Nejvznešenějšího. Vlastnosti, které jim byly ve jménu Boha v tomto přechodném světě dány, se mohou vyvíjet a vlastně už se rozvinuly. Lidé jsou nejjasnějšími zrcadly Mistra. Celé bytí se stává knihou, v níž lze číst jen srdcem. Bůh je vlastním zdrojem bohatství celého vesmíru; lidé – spolu se vším kolem nich a v nich – jsou na druhé straně nádhernými svědky svého Pána.
Lidé, kteří skutečně dokázali nalézt svou cestu k Bohu skrze svou podstatu, jsou i průvodci ostatních, a získávají tak titul svědků Božích. Může-li se člověk s těmito průvodci setkat, znamená to, že se dokáže vyhnout zmatení a hříchu. Má-li vizi, zná-li Jeho posvátné tajemství, znamená to, že dokáže vše prožít v jiné dimenzi. Lidé, jejichž myšlenky jsou čisté jako jejich víra, připomínají Boha, kdykoli a kdekoli se objeví.
Prorok Muhammad, Chlouba lidstva, dosáhl svými schopnostmi horizontů za horizonty andělů. Dokázal své schopnosti rozvinout tak, že se staly semeny i plody stromu bytí. Se slovem člověk je jako první třeba vzpomenout Božího proroka, protože nikdo nedosáhl výše než on. I tato vznešená bytost byla ale plodem stromu života. Je-li člověk chloubou všeho, co bylo stvořeno, je Prorok chloubou lidstva.
Je-li celý tento nekonečný vesmír, s celým svým bohatstvím, součástmi a historií, spojen s lidstvem, je zřejmé, proč hodnota člověka přesahuje vše. Bůh nestvořil jen tento svět, ale také svět příští, aby lidská dokonalost mohla dojít uskutečnění. Boží posel zmírňoval své zdejší bolesti očekáváním příštího světa, prožíval nebe skrze šíři své víry ještě před tím, než ve skutečnosti ráje dosáhl. Vše, co cítil, sdílel se svými druhy. Přes svou velikost byl člověkem, nejjasnějším a nejzářivějším plodem stromu lidstva.
Lidé jsou však od takových úspěchů vzdáleni kvůli své tělesnosti a smyslovosti. A nejsou-li si vědomi sebe samých, své existence, upadají níže než ostatní stvoření. Lidé, se svým intelektem, vírou, svědomím a duchem, jsou pozorovateli a komentátory posvátných tajemství, která jsou skryta hluboko mezi řádky života. Lidé, bez ohledu na to, jak bezvýznamní se jeví, jsou nejvyšším příkladem, dostává se jim více lásky než ostatním.
Islám je jediné náboženství mezi všemi ostatními systémy víry, které vidí člověka jako ušlechtilé stvoření směřující k zvláštnímu cíli, vybavené nejvyšším potenciálem a talentem. Podle islámu jsou lidé všemu nadřazeni především proto, že jsou lidmi:
Stvořili jsme věru člověka v postavě nejkrásnější.
(súra Fíkovník, 95:4)
Svým odevzdáním se Bohu a Jeho Poslovi si lidé nezvratně zajistí své postavení:
Moc náleží Bohu, a poslu Jeho a věřícím.
(súra Pokrytci, 63:8)
Těm, kdož uvěřili a zbožné skutky konali, těm věru Milosrdný lásku Svou poskytne.
(súra Marie, 19:96)
Strádáním a bojem na zemi se lidé stávají oblíbenci Boha.
Ty, kdož kvůli Nám se usilovně snaží, ty věru povedeme po cestách Svých. A Bůh zajisté je s těmi, kdož dobro konají.
(súra Pavouk, 29:69)
Těmito větami popisuje Korán nadřazenost lidstva v množství rozmanitých aspektů. Vše, co bylo lidem dáno, zejména víra, dobré skutky a stvoření, je vystavěno na lidských hodnotách jako krajka utkaná z vláken lidské povahy. Lidskost byla člověku propůjčena jako dar, nežádá se za ni nic na oplátku.
Všechny lidské vztahy jsou vystavěny takto. Lidská bytost, muž nebo žena, mladík nebo stařec, je hodna respektu a ochrany, její majetek nesmí být zcizen, čistota nesmí být dotčena. Lidé nesmí být vyhnáni ze své rodné země a nesmí jim být upřena nezávislost. Nesmí jim být bráněno žít v souladu s jejich principy. Navíc i jim je zapovězeno dopustit se takového zločinu na ostatních. Nemají právo poškodit dar, který jim je nabídnut Bohem, a je v jejich dočasném držení, pravým vlastníkem všeho je totiž jen Bůh. Jsou zodpovědní jen za ochranu této důvěry, musejí svůj dar ochraňovat a udržovat v bezpečí. Je pro ně posvátný; nepoškodí jej a nedovolí, aby jej poškodil kdokoli jiný. Bude-li to nutné, budou za něj bojovat, zemřou pro něj. Aby zdůraznil význam nezcizitelných práv a výlučné postavení lidstva, Sultán světa řekl:
Ten, kdo je zabit při ochraně svého vlastnictví, je mučedník. Ten, kdo je zabit při ochraně svého života, je mučedník. Ten, kdo je zabit při ochraně své rodiny, je mučedník. Ten, kdo zemře při obraně své rodné země, je mučedník.[1]
Jak blízko je dnes ale lidstvo tomuto chápání? Myslím, že odpověď na tuto otázku je mimo možnosti prostoru tohoto článku.
Vírou bylo lidstvo požehnáno výlučností. Srovnáváme-li je s celým vesmírem, je nadřazeno nebi i andělům. Vše na zemi a na nebi mu slouží a lidstvo má právo těchto pokladů využít. Bůh na lidské bytosti pohlíží jako na hosty tohoto světa, a protože je lidstvo důležité a potřebné, seslal mu Své dary. Jen ti, kteří věří, však mohou takový dar ocenit. Věřící vědomí si pravého významu bytí by s díky přijali celý vesmír jako svůj palác, vše, živé i neživé, jako své služebníky.
Ty, kteří jednají se svědomím a vůlí, a noří se do hloubek srdce a ducha, není snadné popsat. Jediným způsobem jak takovou bytost, člověka, který rozvinul svou hodnotu a dosáhl vrcholu, oslavit, je citovat básníka Akifa:
Je stvořen vznešenějším než andělé, všechny světy jsou v něm ukryty a všechny světy jsou v něm obsaženy.
Co od nás, lidí, Bůh, který nám toto vše propůjčil, očekává? To je skutečně důležité, ale to, zda se s touto odpovědností dokážeme vypořádat, je otázka jiná. Kdyby si jen byl každý člověk vědom, že na něm taková odpovědnost spočívá…
- Vytvořeno dne .