Duše oddané Bohu
Nejvýraznějším rysem těch, kteří se odevzdali hledání Božího souhlasu a ideálu milovat Jej a být Jím milováni, je to, že neočekávají nic – duchovního ani spirituálního – na oplátku. Věci jako zisk, bohatství nebo pohodlí, věci, jimž lidé tohoto světa věnují velkou pozornost, pro ně příliš neznamenají; neshromažďují bohatství, není pro ně měřítkem.
Pro oddané duše přesahuje hodnota jejich ideálů ty pozemské natolik, že odvrátit je od toho, o co usilují – souhlasu Boha, k jinému cíli, je téměř nemožné. Oddaní jsou oproštěni od konečného a přechodného, jejich srdce prochází proměnou obratu k Bohu, neznají jiný cíl než svůj ideál.
Protože se plně oddali tomu, že i ostatní přesvědčí, aby milovali Boha a byli Jím milováni, své životy zasvětili osvícení ostatních. Protože dokázali své životy orientovat tímto jediným směrem, vyhýbají se myšlenkám rozdělení a protikladů jako oni, my, jiní a naše. Tito lidé proto nemají žádné – otevřené ani skryté – problémy s ostatními lidmi. Stále uvažují o tom, jak mohou být prospěšní společnosti, jak se mohou vyhnout konfliktům. Když zaznamenají problém, jednají spíše jako duchovní vůdci než válečníci, vedou ostatní k ctnosti a povznesené spiritualitě, vzdáleni myšlenkám na dominanci nebo ovládání.
Hloubku těchto oddaných duší vytváří poznání, jeho využití, silné a dokonalé pochopení etiky a jejích aplikací v každém aspektu života, ctnost a vědomí jejich nepostradatelnosti. Před slávou, chladnou zájmovou propagandou a ostentativními činy, věcmi, které neslibují nic budoucnosti, tedy příštímu světu, hledají úkryt u Boha. Ve shodě se svými principy se snaží vést ty, kteří je následují k respektu k posvátným lidským hodnotám.
Od nikoho nikdy neočekávají zájem nebo laskavost a tvrdě usilují vyvarovat se jakéhokoli osobního prospěchu nebo zisku; vyhýbají se jim, jako se člověk vyhýbá hadům nebo štírům. Jejich vnitřní bohatství má ale takovou sílu, že jim neumožňuje klást se na odiv. Jejich přívětivost je odrazem jejich ducha a je tak velká, že soudné fascinuje a dokáže je přimět, aby ji následovali.
Tyto oddané duše nemají zapotřebí přehánět, dělat si reklamu, nemají ambice stát se známými nebo ceněnými. Celou svou vůlí usilují o to, aby dosáhly spirituálního života, všechny své činy vystavěly na upřímnosti. Snaží se dosáhnout Božího souhlasu každým a všemi činy, a stále usilují dosáhnout tohoto velkolepého cíle, nepošpinit své jakoby prorocké poslání pozemskými očekáváními.
Protože víra, islám a Korán jsou dnes kritizovány a zpochybňovány, musíme využít všechnu svou energii, abychom těmto útokům čelili. Je nezbytné, aby byli lidé podporováni ve vnímání a myšlení založených na islámu a ušetřeni bezcílného hledání ideálu, na který se lze upnout. Naplnit tuto nutnost tak, aby nikdo necítil potřebu dalšího hledání, je možné jen oživením víry v srdcích. Snaží-li se člověk zaměřit ke spirituálnímu životu, najde vždy konsenzus, shodu a solidaritu, spoléhá-li především na změnu, zažije velmi pravděpodobně hádky, protivenství, nebo dokonce boj.
Oddaní ve svém duševním životě nezažívají prázdnotu díky směru, jímž se vydali. Zůstávají otevřeni rozumu, vědě a logice, považují je za podmínky své víry. Rozplynuli se v hloubkách Boží blízkosti, blízkosti, která závisí na podstatě člověka, v hloubkách oceánu, který je jako Božská jednota.
Jejich pozemské touhy a tělesné vášně získaly nový tvar, tvar spirituálního potěšení, které je výsledkem Božího souhlasu. Oddaní mohu dýchat stejný vzduch jako andělé na vrcholcích spirituálního bytí, které vyměnili za to pozemské a tak naplnili potřeby života na Zemi.
Soudí se proto o nich, že jsou spojeni s tímto i příštím světem. S tímto světem skrze své fyzické síly, ke světu příštímu je váže to, že vše hodnotí jen ve světle života ducha a srdce.
Žádné překážky v pozemském světě, které vyplývají z duchovního života, nezbytně neznamenají úplné popření tohoto života; proto jej tito lidé nemohou zavrhnout. Naopak, stojí vždy spíše v jeho centru než na periferii, nikoli ve jménu tohoto světa, ale pro spojení všeho se světem příštím.
To je způsob, jak udržet tělo v jeho rámci a ducha na jeho horizontu; způsob, jak žít život vedený srdcem a duchem. Konečné a omezené tělesné bytí musí mít rozsah, který tělesnosti náleží, zatímco život duchovní, vždy otevřený věčnosti, musí usilovat o nekonečno. Uvažuje-li člověk o nejvyšším a transcendentním, vede-li člověk život, jak jeho Dárce žádá, vidí-li osvícení ostatních jako základ svého života, hledá-li zenit, uvádí v život nejvyšší plán, a tak do jisté míry omezuje své osobní touhy a vášně.
Žít takový život je samozřejmě výzva. I tak náročné poslání je ale celkem snadné pro ty, kteří se odevzdali Bohu, pro ty, kteří chtějí oslavovat Jeho jméno, pro ty, kteří horlivě spěchají k branám Božím a snaží se, aby Jej lidé poznali, jednu ruku na dveřích lidských srdcí, druhou na Jeho bráně. Nic vlastně není pro ty, kteří ve svém nitru cítí blízkost Stvořitele a kteří se snaží víru ze svého nitra hlásat, někdy s úctou, někdy s přátelskou láskou, obtížné. Bůh projevuje svou přízeň apoštolům srdce, kteří především poutají svůj lesk k Němu, přemýšlí jen o Něm, hledají cesty k Němu a využívají vše, aby Jej dosáhli. Reprezentují tento postoj v Jeho posvátné blízkosti a Bůh za to připomíná všem, aby je respektovali, a tyto drobné projevy pozemské oddanosti odměňuje Svou obrovskou nebeskou přízní. Zde je to, co bylo vtěsnáno do kapky z nekonečného oceánu nebeského pocty:
Neodháněj ty, kdož Pána svého za jitra i za večera vzývají, toužíce tvář Jeho spatřit! Nepřísluší ti žádat na nich účty a jim rovněž nepřísluší žádat účty na tobě. A odeženeš-li je, budeš věru patřit mezi nespravedlivé.
(súra Dobytek, 6:52)
Lidé, kteří jsou zde zmíněni a o nichž Bůh řekl Svému Prorokovi, aby je neodehnal, byli ti, kteří navštěvovali setkání s Božím prorokem, lidé, kteří se odevzdali Božímu souhlasu. Je-li toto odevzdání upřímné a je-li učiněno z celého srdce, je vždy pravděpodobné, že mu Bůh dá své požehnání. Čím více se lidé snaží Boha potěšit a čím upřímněji jsou s Ním spojeni, tím je pravděpodobnější, že budou oceněni, odměněni.
Každá jejich myšlenka, slovo a čin se v příštím světě stanou zářivou atmosférou, atmosférou, která může být nazývána usmívající se tváří víry. Ti šťastní lidé, kteří svěřili plavby bílému větru svého bohatství, plují k Bohu se zvláštním požehnáním, a aniž by se odklonili jinam. Stojí za to vidět, jak je líčí Korán:
Muži, které ani obchod, ani prodej nezláká od vzývání Boha, od dodržování modlitby a od dávání almužen, ti obávají se dne, kdy srdce i zraky se budou obracet, aby je Bůh odměnil za to, co vykonali dobrého, a aby to rozmnožil z laskavosti Své. A Bůh uštědřuje, komu chce, aniž počítá.
(súra Světlo, 24:37-38)
Oproštěny od splínu a hořkosti, obklopeny Bohem, a tak osvobozeny od všech těžkostí, nemají tyto svobodné duše již co objevovat. Ve srovnání s jejich úspěchy nejsou všechny pozemské dary, vášně a potěšení víc než prázdné talíře opuštěné na špinavých stolech. Se světem je krása, k níž míří ve svém spirituálním bytí, nesrovnatelná. Ani to, co kvete a roste na jaře a v létě zraje, nemůže být jiné. S vědomím této skutečnosti se duše směřující k věčnosti neohlížejí na nic, co nemá věčný obsah, a kráčí po chodbách svých srdcí k vinicím a zahradám, aniž by se obrátily ke světu a pozemské všednosti.
- Vytvořeno dne .