Víra: dílčí perspektivy
Slovo víra, imám v arabštině, pochází z perspektivy vědy a epistemologie z kořene emn ü eman, který znamená být uchráněn strachu, věřit, slibovat, chránit bezpečí ostatních. Je to slovo s významem bezpečí a stability. Víra v Boha, stvrzování Jeho existence, vědomé vyznání z hloubi srdce, jsou některé z významů, které tomuto slovu náleží v jazykovědné tradici.
Člověk, který má víru v Boha, se nazývá mu´mín. Mu´mín je příkladem dosvědčujícím a reprezentujícím vlastnosti, které jsme viděli výše, par excellence. Mohli bychom zde uvažovat i o vztahu činů a víry a o otázce, jak jsou v systému víry činy zahrnuty, nyní se ale na toto téma soustředit nemůžeme.
Mu´min je hrdinou dosvědčení a vyjádření. Je hrdinou díky svému zdravému rozumu, schopnostem vidět a rozumět, čistému intelektu, rozsáhlému a objektivnímu chápání, silné a všeobjímající vizi, své náročnosti a citlivosti na odpovědnost, odhodlání a rozhodnosti vůči zlu a ochraně nejvyšších ideálů, schopnosti udržovat své city živé, uvědomění a vůli, zvědavosti, která jej vede a díky níž proniká k esenciálnímu významu věcí i hlubokému významu jevů, své víře a důvěře v Boha, tomu, že je znám jako člověk víry, kvůli tomu, že dosvědčuje Jediného a dokáže k Němu být vždy upřímný, díky tomu, že je považován za toho, jemuž je možné věřit, a bude připomínán jako ten, který je důvěryhodný, všemi přijímaný, díky tomu, že je prostředkem připomenutí Boha.
I když věřící člověk není sám takovým hrdinou víry a islámu, pocit víry je významný pro každého jednotlivce. Má nejvyšší hodnotu pro povahu lidstva a stvoření. I když se ti, kteří nevěří, snaží o naplnění a uspokojení, a i když hledají rozptýlení, cítí jen vakuum. Čas i prostor jsou pro ně prázdnotou, dnešek i zítřek znamenají to samé. Cítí vzduchoprázdno hluboko ve svých duších, z nichž zní umlčované pocity nesmyslného běsnění:
Všude je prázdnota; na dně je nicota,
nebesa jsou nicotná, srdce i vědomí;
chci vytrvat, ale nemám čeho se zachytit.
Tevfik Fikret[1]
Věřící duše, která dává prostor mrazivému odmítání pravdy i každému pokusu ji skrýt, a zároveň vyjadřuje mír, který víra slibuje, říká prostě:
Rezavé srdce bez víry je jen břemenem pro hruď.
Akif[2]
Řeholník srdce, který je odhodlán korozi odstranit, řekne jako Bediüzzaman: „Pravé potěšení, radost bez bolesti, štěstí bez hořkosti je možné jen ve sféře víry a její pravdy,“ a tak „ti, kteří chtějí prožít radost života, musí žít s vírou, velebit činy, které Bůh lidstvu předepsal, a chránit se těch, před nimiž nás varoval,“ protože „když člověk dokáže kráčet po cestě k věčnému životu, jakkoli je bezútěšný a problematický, považuje-li tento svět za čekání na nebe, přijme vše spokojeně a s díky.“ Takoví lidé ozáří naše horizonty svými léčivými slovy a naše srdce díky nim pocítí kouzlo víry.
Svým obsahem a esencí je víra plodem, který se nabízí naším duším a sklízí se ve sféře života; je božskou řekou Kawthar[3], z níž mohla pít naše srdce, smyslem, který smočil rty našich srdcí, monumentem božského světla v našich srdcích, tvarovaných podle pravítek a kompasů smyslu, citu a vědomí. Hrdinové víry, kteří napravují a obnovují svá srdce a city vírou a pochopením, už objevili tajemství, jak obrátit svět své mysli k nebi; vstoupili na cestu věčného štěstí a byli osvobozeni od všech otázek. Protože ve víře, jak řekl Bediüzzaman, „vždy existuje spirituální nebe a spirituální peklo i blasfemie hříchu… Tak jako víra v sobě nese spirituální semeno stromu ráje, blasfemie obsahuje spirituální semeno pekla“.
Vzala-li na sebe duše křídla víry, nebude už nikdy čekat přede dveřmi, nebude se hluboce klanět a žebrat. Člověk s takovou duší neskloní hlavu před nikým, bude jednat tak statečně tváří v tvář čemukoli, jak silná je jeho víra.
„Víra je světlo i síla. Ti, kteří dosáhli víry skutečné, se mohou postavit vesmíru a její silou se uvolnit z tlaku událostí. (…) Víra vede k dosvědčení Boží jedinečnosti, toto vyznání vede k pokoře, pokora vede k odevzdání se do rukou Božích a to ke štěstí v tomto světě i světě příštím.“[4] Pro takové monumenty víry je jejich srdce točitým schodištěm vedoucím ke sférám za nebesy, svými křídly stoupají do výšin, kde se andělé a duše setkávají.
Andělé a duše někdy šeptají do jejich uší, někdy věnčí jejich mysl poznáním a činí je vyznamenanými. Kdyby tito lidé dokázali prohloubit svou víru učením a učení doplňovali spiritualitou, mohli by vzlétnout k horizontům, po nichž i andělé jen touží; vždy hledají osud, který Pán stvrdil, a tráví svůj čas s těmi, kteří si zaslouží nebe a sní o tom nejvyšším.
Získat hodnotu, která světlem víry povznáší do nejvyššího nebe, je osudem těch, kteří víru mají; klesnout do temného odmítnutí a stát se člověkem pekla je nešťastným koncem rouhače; i toto poslední téma je důležité samo o sobě, ale jeho analýza by vyžadovala mnoho dalších stran.
Ti, kteří vidí člověka víry, si skrze něj připomínají Boha. Ti, kteří cítí jeho dech, vnímají život, jako by je navštívil mesiáš, ti, kdo naslouchají hlasům z jeho srdce, jsou opojeni vínem slov, jako by dosáhli společnosti Sultána výmluvnosti.
Ti, kdo své duše zahalili do roucha víry a toho, co slibuje, nepotřebují už nikdy víc nic jiného. Je-li člověk povznesen k Bohu, je Boží vůlí silný i ve své slabosti, bohatý Jeho bohatstvím ve své chudobě, přestože je malý, patří mezi největší na světě. Spoléhá se totiž na věčnou vůli svého Pána, když jeho schopnost rozhodnout se nestačí. Věří v Jeho vůli, je-li v tomto životě otřesen, ukrývá se v sadech a zahradách života věčného. Když jeho horizont halí úzkost ze smrti, obrátí se k otevřenému nebi. Čelí-li problémům, které nedokáže vyřešit svým rozumem, uchyluje se k zářivému Koránu, který dokončí jeho rozhodnutí. Nikdy nezažívá zoufalství, nikdy necítí prázdnotu, nikdy nezažije nekonečnou temnotu. Jeho zkušenost a život jsou jako píseň potěšení a svou tvář ke Stvořiteli obrací s díky jako požehnané klasy kukuřic.
Dokonalí lidé mající víru jsou otevřeni každému a jako proroci přijímají každého, váží svůj život na potěšení ostatních v tomto i příštím světě natolik, že přehlížejí sebe samé a žijí jako přátelé Proroka, ať mu Bůh žehná a dá mu mír; vrhají světlo na své okolí, vnitřní světlo svíce, a vytrvávají na cestě, která nemusí vždy vést k jejich osobnímu prospěchu… Tito lidé vždy hledají místa, která jsou temná jako noc. Bojují s temnotou a útlakem, vždy planou a uvnitř cítí bolest, a i když jejich hlavy mohou být skloněny, ani žár plamenů, ani jeho uhašení jim nezabrání, aby ozařovali ostatní.
Lidé oddaní víře dokázali na počátku cesty pozvednout svůj prapor. Dosahují nebes, rozmlouvají s hvězdami… Jsou v kontaktu se sluncem, jsou přátelé měsíce… Kráčí napříč obrovskými prostory, vstříc Dokonalému průvodci. A když jsou jejich tváře skromně obráceny k zemi a dýchají pokorou, jako by se oděly do pírek z křídel andělů, krouží v nepředstavitelných výšinách. Ani závrať z těchto výšek, ani to, že dosáhli sfér duchovních bytostí, nemate jejich myšlenky – nejčistší z čistých. Jejich hlavy vždy spočívají na hrudích, s pocitem proroka Adama, a s nekonečným povzdechem naděje na rtech, jsou jako růže nejtemnější rudé. Září mnoha barvami, když se obracejí k Jedinému, jako by hleděli do slunce; když cítí Jeho důstojnost, jejich pot je jako ranní rosa. Jako by slyšeli zvuky sur, píšťal soudného dne.
Ti, kteří je sledují, nalézají okna, skrze která vidí Toho, který je laskavý ve všech činech, aby se obrátili k věčnosti a změnili svůj svět v hnízdo lásky. V nejtemnější noci září světlem, v těch nocích, kdy člověk čeká na úsvit v zahradách smetených podzimem. Jsou svazky růží a květin pro ty, kteří se kolem nich shromažďují.
Tito lidé někdy čerpají své pocity z důstojnosti a benevolence, někdy chladí svou vyprahlou hruď slzami; jejich slzy plynou, a jako by razily cestu přátelštější k přáním a očekáváním, přibližují se štěstí s nadějí a vírou, že jejich cíle se brzy naplní. Jsou vždy připraveni překonávat vzdálenosti, natolik je jejich víra velká. Měří čas rytmem svého srdce, dávají svému rozumu křídla z per křídel svého srdce; překonávají jedním krokem zdánlivě nejobtížnější překážky, v niž jsou zajaty rozum i pozemské chápání, dosahují vrcholů významu světa.
Lidé tíhnoucí k pravdě žijí stále v míru, i když je obklopuje smutek a hořkost. Netrpí dlouho žalem, neznají nekonečnou bolest. Svou blízkostí k Bohu dokáží snadno prolomit panství smutku; tlumí bolest, i jsou-li sami zarmouceni, mají-li potíže, chválí Boha posvátnou rozvážností a sledují odstíny duchovní krásy bez úzkosti, spojují utrpení s potěšením a bolest s nádherou, kterou muka slibují. Bolestné vzdechy dokáží změnit ve vzdechy radosti, a i v nejhorší krizi odříkávají básně štěstí těm, kteří sdílí jazyk jejich srdce.
Když dokáží zachytit esenci této cesty a tak posvětit svůj první dech, s druhým dechem připoutají mysl k srdci, rozum promluví jazykem srdce a srdce zazní i na nejvzdálenějších hvězdách; tak všem duchovním bytostem umožní uslyšet tato volání k modlitbě, píseň, kterou dříve neznaly. I věřící je mohou uslyšet a prožít, dokud udrží svůj horizont čistý před skvrnami hříchu.
[2] Turecký básník Mehmet Akif Ersoy (1873–1906) je mimo jiné autorem turecké národní hymny. Aktivně se zapojil do politického života při vzniku Turecké republiky. Jeho verše jsou typické patriotickým patosem i vytříbeným užíváním jazyka.
[3] Al-Kawthar je slovo označující řeku protékající rájem. Zmiňuje se o něm súra 108, v českém překladu pojmenovaná Hojnost, arabsky Al-Kawthar. Podle příběhu o jejím zjevení měl Prorok Muhammad říci, že řeka navěky utiší žízeň i hlad těch, kteří se z ní budou moci v soudný den napít.
[4] Citát pochází z 32. kapitoly souboru Slova (Sözler), jehož podtitulem je obnova islámské víry a myšlení a který v letech 1926–1934 psal Bediüzzaman Saíd Nursí. Soubor je k dispozici například v anglickém překladu Hüseyina Akarsu z roku 2010.
- Vytvořeno dne .