Súfismus a jeho kořeny
Súfismus je cesta, kterou lidé sledují, aby dosáhli Pravdy: Boha. Tento termín většinou odkazuje k teoretickým nebo filozofickým aspektům, aspekty praktické obvykle vyjadřuje označení být dervišem.
Co je súfismus?
Súfismus bývá definován mnoha způsoby: Někteří jej vidí jako popření individuálního ega, vůle a sebestřednosti a spirituální obnovení člověka ve světle Jeho esence. Po takové transformaci řídí Bůh individuální vůli v souladu s vůlí Svou. Jiní na něj pohlížejí jako na trvalé utrpení, které očišťuje člověka od všeho zlého a vede k dosažení dokonalosti.
Džunejd al-Baghdádí (zemřel 910), slavný súfijský mistr[1], definuje súfismus jako metodu soustředění na „rozplynutí já v Bohu“ a „vytrvání v bytí s Bohem“. Shibli jej shrnuje jako bytí s Bohem nebo v Jeho přítomnosti bez všech zájmů tohoto i příštího světa. Abú Muhammad Džarír jej popisuje jako odolávání pokušením tělesného já a špatných vlastností a dosahování chvályhodných morálních kvalit. Někteří popisují súfismus jako schopnost vidět za vnější nebo povrchový zjev věcí a událostí a vykládat vše, co se ve světě stane, v souvislosti s Bohem. Lidé tak pohlížejí na každý Boží čin jako na okno, jímž Jej mohou uvidět, žijí své životy jako trvalou snahu spatřit Jej a prohloubit spirituální zrak, které není možné popsat ve fyzických termínech, jako vědomí, že On je stále vidí.
Všechny tyto definice ale mohou být shrnuty takto: Súfismus je cesta následovaná jednotlivci, kteří dokázali osvobodit sebe samé od lidských neřestí a slabostí, aby dosáhli vlastností andělů a těšili Boha, žili v souladu s požadavky Božího poznání a lásky, a prožívali duchovní potěšení a úsilí, které z nich vyplývají.
Súfismus je založen na pozorování i těch nejzákladnějších pravidel šari´a a proniknutí k jejich vnitřnímu významu. Zasvěcený či poutník po cestě (salik) nikdy neodděluje vnější pozorování
šari´a od jejích vnitřních dimenzí, a tak vnímá všechny požadavky, vnitřní i vnější dimenze islámu. Tímto pozorováním se člověk vydává k cíli úplné pokory a odevzdání.
Súfismus, náročná cesta vedoucí k poznání Boha, nemá místo pro ledabylost nebo povrchnost. Vyžaduje trvalou snahu, snahu včel, které létají z úlů ke květinám a z květin do úlů, aby bylo tohoto poznání možné dosáhnout. Zasvěcenec musí očistit své srdce od všech ostatních vazeb; odolat všem tělesným svodům, touhám a chutím a žít způsobem odrážejícím poznání, jímž Bůh oživil a ozářil srdce; být vždy připraven obdržet nebeská požehnání a inspiraci; žít podle příkladu Proroka Muhammada. S přesvědčením, že odevzdání se Bohu je největším oceněním a poctou, se musí zasvěcenec zříci své vlastní touhy ve prospěch toho, co žádá Bůh, ve prospěch Pravdy.
Súfismus vyžaduje striktní dodržování všech náboženských povinností, prostý životní styl, zřeknutí se tělesné touhy. Spirituální disciplínou se srdce jednotlivce očišťuje a jeho smysly a dovednosti se vydávají na cestu k Bohu, a poutník tak začíná žít na spirituální úrovni.
Súfismus umožňuje jednotlivcům prohloubit trvalou modlitbou vědomí sebe samých jako odevzdaných Bohu. Zřeknutím se tohoto přechodného, materiálního světa, touhy a emocí, které rodí, se probouzejí do skutečnosti jiného světa, který je obrácen k překrásným jménům Božím. Súfismus umožňuje jednotlivcům rozvinout morální dimenze bytí a dosáhnout silného, srdečného a prožitého přesvědčení víry, která byla dříve přijímána jen povrchně.
- Vytvořeno dne .