Horizonty klidu
Lidé snili o tom, že dosáhnout klidu duše, ode dne kdy byl první z nich poslán na Zemi; toužili po klidu, usilovali a bojovali o něj mnoha způsoby. Někdy jej spojovali s prací a bohatstvím, někdy s životem následujícím hlas srdce a neomezenou svobodou. Jindy byl klid duše ztotožňován s vlastnictvím pokročilých technologií a dosažením fyzického komfortu. Lidé spojovali klid s jídlem, pitím a uspokojením tělesné touhy a věnovali své životy dosažení a vlastnění těchto prostředků.
Na těchto mlžných a prašných cestách žili někdy v naději, jindy zažívali zklamání, zmítalo jimi zoufalství, ale nikdy nedosáhli toho, po čem toužili; je totiž nemožné dospět k cíli těmito cestami, klid duše je ovocem ctnosti a vede k němu jen dokonalá víra.
To je také esencí výzvy všech proroků. Esence volání k míru a klidu duše může být naplněna, když se lidé obracejí k Bohu a odevzdají se Mu celým svým bytím; je nemožné, aby člověk víry, který dosáhl odevzdání se, byl stále otrokem tělesné touhy, není možné, aby se bál čehokoli kromě Boha a cítil jakoukoli úzkost. S Jediným, kterého hledali, s Milovaným, k němuž směřovali svou lásku, našli také svůj klid, protože se skryli ve Věčné moci před tím, Jehož vznešenost mají vždy v úctě. Spočívají v míru, protože vědí, že Nekonečná moc a milost nikdy neopustí ty, kteří svou tvář obrátili k Němu, ať jsou kýmkoli, a On je nikdy nenechá utonout v zoufalství.
Lidé víry vždy cítí klid a bezpečí. Vědí, že dosáhnou vytouženého cíle, budou-li kráčet dál, spojí-li vše s Ním. Budou v bezpečí na své cestě a jednou prožijí svatební noc sblížení; budou kráčet k cíli bytí vedeni Koránem, s důvěrou a vírou ve svém srdci, s vánkem odevzdání se linoucím se emocemi a vědomím a s dohledem Nebeského pána.
Tak dokáží překonat pekelná zákoutí fyzické přitažlivosti, neukojitelnou chuť touhy a rozmaru. Ti, kteří vstoupí do atmosféry Koránu a kteří se skryjí v Jeho vedení, cítí vždy hluboké uspokojení a neotřesitelnou důvěru ve svém srdci, vdechují bezpečí. Naslouchají svému svědomí, pohlížejí na věci, rozjímají o zítřku blízké i vzdálené budoucnosti, budoucnosti, která se rozpíná až k věčnosti, když uvažují o barzach (místo, které duše očekávají soudný den), mahshar (místo, kde se živí a mrtví během soudného dne setkají), sirát (úzký most, který vede do ráje), nebi a peklu, nesou mimořádné vědomí o své službě a odpovědnosti, jsou naplněni hlubokým pocitem naděje. Naděje je přímo úměrná hloubce víry v jejich nitru. Pohlížejí na věci okny mírnosti, která jim byla dána, s vírou. Ta dokáže strhnout závěsy fyzického bytí, nechat se zjevit a prožít věcem, které leží za nimi. Navzdory pozemským poutům stanou tváří v tvář tomu, co na Zemi mohli jen letmo ucítit a budou se usmívat nad svým šťastným osudem.
Víra je magický klíč ke štěstí v tomto i příštím světě a příslibem důstojného konce pro ty, kteří prožijí svůj život pod jejím praporem. Víra slibuje zářivý barzach, je radostným zvěstováním něžného a vřelého vzkříšení, šeptá Božské harmonie, které těší naše duše, nechávají naše srdce pocítit blízkost dobrodružství mostu sirát s hloubkou jeho naděje a rovnováhy. Nebe otevírá své brány s uspokojením a porozuměním, s překvapením, které překoná všechna očekávání, daruje nám požehnání rajského stromu, požehnání, díky nimž zapomínáme i ty nejtěžší a nejbolestnější okamžiky tohoto života!
Když se lidé víry obracejí k Bohu celou svou bytostí, vše ostatní mizí. Všechny pomýlené síly a touhy splasknou jako proděravělý míč. Všechna fyzická světla, která někdy oslepovala jejich oči svým falešným leskem, jsou vedle Jeho tváře, jejíž světlo září v našich srdcích, slabá; všude kolem zní silné volání: „Dnes náleží vše bohatství Bohu, Úplnému vítězi.“ Srdce, která dosáhla této úrovně, jsou osvobozena od všech ošidných příslibů svůdných sil, svou laskavost a milost obrací jen k Bohu a pomoc očekávají vždy jen od Něj. Když mají takoví lidé problémy, když jimi otřásají potíže, věří jen Jemu, spoléhají jen na Něj. Ochranu před všemi hrozbami, úkryt, hledají jen v útočišti Jeho milosti, mírnosti a pomoci.
Jsou-li takoví lidé oslabeni, hledají radu v Jeho všeobjímající síle, když se potřísní hříchem, spěchají k jezerům Jeho odpuštění, aby se očistili, rozptylují mlhu a kouř, který někdy halí jejich horizont, tím, že svou víru a sebe samé svěřují Jemu. Kráčejí k budoucnosti a nepokoří se před ničím, co vstoupí do jejich cesty. Řeší své osobní, rodinné i sociální problémy ve spojení s Ním a nikdy nemají strach, necítí osamění, které by jejich duše nedokázala překonat. Mohou být vystaveni dočasné samotě, ale díky své víře a odevzdání vždy cítí, že je provází nebesa. Cokoli je potká, přijímají jako varovné znamení osudu a vítají s přisvědčením a trpělivostí.
Jejich víra v Boha otevírá možnost, aby poznali vše a celé bytí – živé či neživé – bylo jejich rodinou. Jsou spojeni s ostatním stvořením, aktivně se podílejí na životě věcí a jejich vědomí pociťuje rozsáhlost titulu místodržitele, který jim byl určen. Přijímají, že vše bylo stvořeno pro jejich prospěch, a sklánějí se ve vděčnosti, uvědomují si, že kráčejí ruku v ruce s anděly a dušemi vesmíru. Zem, po které jdou, nížiny i pláně, je pro ně tak vřelá jako sídla předků, cítí v ní domov jako v mateřské kolébce.
Pohlížejí na bytí způsobem, který nesouvisí s materialismem nebo naturalismem, ale očima člověka víry, který vše připisuje Bohu a v odpovědi je uznáván vším, co jej obklopuje. Přijímají poselství důvěry od všech věcí, s nimiž vstupují v kontakt, a stejnou důvěrou odpovídají. Nikoho se nebojí a nikdo se nemusí bát jich; každý a vše je jejich bratrem. Na všem spočívá jejich úsměv; pijí vodu a dýchají vzduch, přijímají všechny dary jako Boží požehnání. Vdechují vůni Země a těch, kterým dala zrodit se, jako nejsladší esence. Zdraví sady a zahrady, hory a údolí, trávu a stromy, růže a květiny jazykem svého srdce, jako by i věci měly smysly. Laskají všechna stvoření jako přátele, jimž je určeno dlít společně v tomto přechodném příbytku. Každým činem ukazují, že byli na Zemi posláni jako znamení souhlasu a smíření.
Lidé s takto širokou vírou, pohlížejí na všechny a vše tímto prizmatem, cítí kolem sebe šířící se atmosféru míru tak, že by ostatní žárlili, kdyby je mohli pochopit. Tito lidé se radují nevyslovitelným potěšením života s vírou. Nezažívají hádky nebo konflikty; šíří svou energii pro to, aby i ostatní cítili a zažili to, co oni, sdílejí své upřímné pocity s každým, jsou připraveni odkrývat ostatním horizonty tak, jak to jen dovedou, a vést každého k písni radosti. Ve všech jejich činech je jejich důvěra k Bohu; nikdy se nestaví proti ostatním. Živí svou vlastní sílu všemocností Boha a usilují o podporu víry těch, kteří jsou stejní jako oni. Mění vše, co proti nim může stát, v novou hloubku svých schopností, kráčejí vstříc svému cíli, jako by letěli, kráčejí vstříc svému cíli – dosáhnout míru ve víře a nechat ostatní uvěřit – kráčejí vstříc potěšení Boha.
Společnost, v níž jednotlivci dosáhli takového uspokojení, milují a respektují jeden druhého a jsou spojeni poutem svého srdce, je dokonalým kandidátem míru. To, co může vést k obtížím a vzniku frakcí, z ní úplně vymizelo. Mezi lidmi neexistují privilegia původu nebo postavení. Lidé, kteří vidí, že všechno a vše vychází z jediného kořene, jsou bratry v nejplnějším významu tohoto slova. Korán vyzývá k pozornosti této hluboké pravdě: „věřící jsou si přece bratry“ (súra Komnaty, 49:10).
Nejde jen o spříznění fyzické; slovy Proroka jsou silně svázáni jeden s druhým láskou, citem a upřímností jako orgány jediného těla a ve svém srdci vždy cítí i bolest druhého, trpí stejnou agonií, sdílí svou radost, prožívají společně štěstí. Jsou si navzájem očima i ušima, jazyky i rty, rukama i nohama.
V takové společnosti zasvětil každý jednotlivec sám sebe pomoci životům ostatních, vykonání čehokoli pro jejich štěstí. Tito lidé nepolevují a neodevzdávají se zoufalství. Je-li jeden zraněn, bolest cítí i srdce všech ostatních. Vše se setkává ve svátku štěstí, podílí-li se na něm byť jediný z nich.
V takové společnosti jsou rodiče respektováni jako světci a děti jsou vychovávány s horlivou péčí, jako by byly květinami. Manželé se k sobě chovají s radostí prvního dne a předzvěstí nekonečného spojení v příštím světě. Snaží se žít své životy na cestě srdce a mysli, mimo limity pomíjivých emocí. Jsou k sobě pravdiví natolik, že se v jejich srdci nikdy neobjevil stín odcizení.
Tato harmonie rodin panuje i v národě, který je jen větší rodinou; v národě, který se z takových rodin skládá, se všichni milují a respektují, pohlížejí na sebe s citem, přejí si dobré a snaží se potlačit zlo, jak to jen dovedou. Nikdy o nikom nesmýšlí zle, nikdo nikoho nepodezírá. Nikdo se nezapojí do intrik, lží, podvodů a pomluv; to jsou zvyky nejnižších lidí. V takové společnosti míru bojuje každý se vším, co je zlé, jako by přísahal chránit hodnoty lidskosti. Taková společnost se stává společenstvím svědomí a míru.
- Vytvořeno dne .