Islám jako náboženství univerzálního soucitu

Život je prvním a největším výrazem požehnání všemocného Boha. Pravý a nekonečný život je život v příštím světě. Protože zasloužit si jej můžeme jen potěšením Boha, seslal Proroka a lidstvu zjevil Písmo Své slitovnosti. O Svém požehnání lidstvu Bůh řekl:

Milosrdný! Koránu naučil, člověka stvořil, vysvětlení jej naučil.
(súra Milosrdný, 55: 1-4)

Všechny aspekty tohoto života jsou zkouškou pro život příští a každé stvoření se na tomto účelu podílí. Řád je patrný v každé snaze, milosrdenství podmiňuje každý úspěch. I když se může zdát, že některé přírodní události nebo společenské změny jsou s tímto tvrzením v rozporu, tomuto dojmu bychom neměli podléhat. Jsou jako temné mraky nebo blesky a hrom, které, jakkoli děsivé, nám přinášejí požehnání deště. Celý vesmír tak oslavuje Nejmilosrdnějšího.

Prorok Muhammad je jako pramen čisté vody uprostřed pouště, zdroj světla ve všezahalující temnotě. Ti, kdo se k tomuto prameni obrátí, mohou nabrat tolik vody, kolik je jen třeba k uhašení jejich žízně, očistit se od svých hříchů a nechat se ozářit světlem víry.

Milosrdenství bylo jeho magickým klíčem, jím otvíral srdce, která byla tak zatvrzelá a rezivá, že nikdo nemyslel, že by se ještě mohla otevřít. On však dokázal ještě mnohem víc: zažehl v nich pochodeň víry.

Soucit Božího posla přijímal každé stvoření, přál si jen, aby se každému dostalo vedení. To byl jeho největší cíl:

Chceš se snad zahubit smutkem jda ve stopách jejich, jestliže tomuto příběhu neuvěří?
(súra Jeskyně, 18:6)

Jak se však vyrovnal s těmi, kteří setrvávali v útlaku a pronásledováni; těmi, kteří neumožnili jemu a jeho následovatelům uctívat jediného Boha; těmi, kteří proti němu pozvedli zbraně, aby ho zničili? Bojoval proti nim, a protože jeho univerzální soucit přijímal každé stvoření, když byl v bitvě u ´Uhudu těžce raněn, pozvedl své ruce a modlil se:

Ó Bože, odpusť mým lidem, protože jsou nevědomí.^[1]

Mekkánští, jeho vlastní lid, mu způsobili tolik utrpení, že nakonec přesídlil do Medíny. I pět následujících let bylo velmi vzdáleno míru. Když byla však nakonec ve dvacátém prvním roce jeho prorocké služby bez krveprolití Mekka dobyta, zeptal se mekkánských nevěřících: „Jak očekáváte, že s vámi naložím?“ Odpověděli mu bez nepřátelství: „Jsi vznešený, syn vznešeného.“ On jim pak sdělil své rozhodnutí: „Můžete odejít, protože za dnešní den nespočívá na vás žádná hanba. Kéž vám Bůh odpustí. On je Nejmilosrdnější.“^[2] O 825 let později mluvil k poraženým Byzantincům stejně sultán Mehmed II. po dobytí Konstantinopole.

Takové je milosrdenství, které žádá islám, a Posel ukázal věřícím jeho nejvyšší stupně:

A nyní přišel k vám již posel z vašich řad vzešlý a tíží jej, že špatného se dopouštíte, neboť mu záleží na vašem dobru. A vůči věřícím je shovívavý, slitovný.
(súra Pokání, 9:128)

Neobracej tedy zrak svůj žádostivě k tomu, co dali jsme některým párům z nich k užívání, nermuť se kvůli nim, ale rozprostři křídla svá nad věřícími.
(súra Al-Hidžr, 15:88)

Prorok je bližší věřícím než oni sobě navzájem a jeho manželky jsou matkami jejich. A pokrevní příbuzní jsou si vzájemně bližší, podle Písma Božího, než (medínští) věřící a vystěhovalci; přesto čiňte přátelům svým to, co je uznáno za vhodné. A tak je to zaznamenáno v Písmu.
(súra Spojenci, 33:6)

Když jeden z jeho druhů zemřel, zeptal se Prorok těch, kteří se účastnili pohřbu, zda nechal pochovávaný nějaké dluhy. Když se dozvěděl, že ano, zmínil Prorok tento verš a vyzval, aby si věřitelé přišli pro vyrovnání k němu.^[3]

Jeho soucit se vztahoval i na pokrytce a nevěřící. Věděl, kdo je pokrytecký, ale nikdy na něj neukázal, aby jej nepřipravil o plná práva, která získal přihlášením se k víře. Ani Bůh už nepotírá nevěřící kolektivně, ačkoli v minulosti mnoho takových národů bylo ze světa vyhlazeno:

Bůh však není takový, aby je [ty, kteří neuvěřili] ztrestal, když jsi mezi nimi – ani nechce být Bůh vykonavatelem jich potrestání, dokud budou prosit o slitování.
(súra Kořist, 8:33)

Tento verš odkazuje k nevěřícím bez ohledu na místo a čas. Bůh nenechá zaniknout národům, dokud existují někteří, kteří následují Jeho Posla. Brány pokání navíc nechal otevřeny až do soudného dne. Kdokoli může přijmout islám nebo žádat Boha o odpuštění, bez ohledu na to, jak vinným se cítí.

Proto je nepřátelství muslimů vůči nevěřícím nešťastné. Když jednou ´Umar uviděl 80letého muže, posadil se a dal se do pláče. Na otázku proč odpověděl: „Bůh mu předurčil tak dlouhou pouť životem, a on nedokázal najít správnou cestu.“ ´Umar byl učedníkem Božího posla, který mu odpověděl:

Nebyl jsem seslán, abych svolával kletby, ale milosrdenství.^[4]

Jsem Muhhamad a Ahmad (velebený) a Muqaffí (Poslední prorok); jsem Hashír (Poslední prorok, v jehož přítomnosti se lidé shromáždí); Prorok pokání, Prorok, v jehož jménu zůstanou brány pokání vždy otevřeny, a Prorok milosrdenství. ^[5]

Milosrdenství Koránu pocítil jednou i archanděl Gabriel. Tehdy se Prorok Gabriela ptal, zda i on se může spoléhat na milosrdenství Koránu, Gabriel mu vysvětlil: „Nebyl jsem si jistý svým účelem, ale když byl zjeven jeden verš, začal jsem se cítit bezpečně.“^[6]

Zvláštní cit choval Boží posel vůči dětem. Když viděl dítě, které plakalo, posadil se vedle něj, aby s ním sdílel jeho pocity. Cítil bolest matky za její dítě více než ona sama. Jednou řekl: „Setrvávám v modlitbě a přeji si, aby trvala co nejdéle. Když ale slyším pláč dítěte, zkrátím ji, abych zmírnil matčinu úzkost.“^[7]

Vždy vzal dítě do náručí a objal je. Když tak jednou objal a políbil svého vnuka Hasana, řekl mu jeden z jeho druhů: „Mám deset dětí, ale žádné jsem nikdy nepolíbil.“ Boží posel odpověděl:„Ten, kdo nemá soucit s ostatními, sám soucit nepocítí.“^[8] Podle jiné verze ještě dodal: „Co pro tebe můžu udělat, když ti Bůh vzal soucit?“^[9]

Řekl také: „Slituj se nad těmi, kteří jsou na Zemi, aby se ti, kteří jsou na nebesích, slitovali nad tebou.“^[10] Když jednou onemocněl Sa´d ibn ´Ubadah, Boží posel jej navštívil. Když svého věrného druha uviděl ve zbědovaném stavu, začal plakat a řekl mu: „Bůh netrestá za slzy a žal, trestá za toto,“ a ukázal na svůj jazyk.^[11] Když zemřel ´Uthmán ibn Mad´ún, Prorok velmi plakal. Během pohřbu jedna žena řekla: „´Uthmán odletěl jako pták do ráje.“ I když byl Prorok pln lítosti, neztratil rovnováhu a ženu opravil: „Jak to víš? Toto ani já nemohu říci.“ ^[12]

Člen klanu Banu muqarrín zbil jednou svou otrokyni. Ta si stěžovala Božímu poslu, který jejímu pánovi poslal tuto zprávu: „Bil jsi bez obhajitelného práva. Osvoboď ji.“^[13] Osvobodit otroka však bylo pro muže lepší, než být za čin potrestán v příštím světě.

Boží posel vždy ochraňoval a podporoval vdovy, sirotky, chudé a nemohoucí, ještě dříve, než se stal prorokem. Když se v rozechvění vrátil z hory Hira po tom, co mu byly poprvé zjeveny verše Koránu, řekla mu jeho manželka Chadídža: „Doufám, že budeš Prorokem tohoto společenství, protože vždy říkáš pravdu, plníš své sliby, podporuješ příbuzné, pomáháš chudým a slabým, krmíš hosty.“^[14]

Jeho milosrdenství zahrnovalo i zvířata. Slyšíme od něj, že i prodejná žena, která se nechala vést Boží pravdou, byla bez výhrad přijata do ráje, protože podala vodu psu umírajícímu žízní. Jiná žena však skončila v pekle, protože nechala zemřít hlady kočku.^[15]

Při návratu z jedné vojenské výpravy vybralo několik Prorokových druhů z jednoho hnízda ptáčata, aby je polaskali. Matka ptáčat se vrátila, a když nemohla najít své děti, poletovala po okolí a volala je. Když to Boží posel uslyšel, rozzlobil se a nařídil, aby byli ptáci do hnízda vráceni.^[16]

Když se několik lidí vrhlo na hada, aby ho zabili, Prorok, který je zpovzdálí pozoroval, řekl: „Byl zachráněn před vaším zlem, stejně jako vy před jeho.“^[17] Ibn Abbás viděl, jak Boží posel řekl muži, který si ostřil nůž přímo před ovcí, již chtěl zabít: „To ji chceš zabít víc než jednou?“^[18]

Jeho láska a soucit ke všem stvořením se liší od citů těch, kteří se dnes prohlašují za humanisty. Ve své lásce byl upřímný a přiměřený. Byl Prorokem, kterého seslal Bůh, Stvořitel a Ochránce všeho bytí, aby vedl a učinil šťastnými vědomé bytosti – člověka a džiny – a nastolil harmonii bytí. Nežil proto pro sebe, ale pro druhé. Je milosrdenstvím pro celý svět.

Vymýtil všechny rozdíly rasy a barvy. Abú Dharr se jednou tak rozzlobil na Bilála, že ho urazil slovy: „Synu černé matky.“ Bilál tuto událost v slzách vyprávěl Prorokovi. Ten se Abú Dharra zeptal: „Copak stále spočíváš v džáhilíji?“ Plný lítosti Abú Dharr padl na zem a křičel: „Nevztyčím nikdy znovu svou hlavu, dokud na ni nepoloží Bilál své chodidlo.“ Bilál mu však odpustil a oba se usmířili.^[19] Takové pouto vytvořil islám mezi těmi, kteří byli dříve krutí.

Tweet

Whatsapp