Portrét člověka srdce

Se svou vizí, vírou a skutky jsou lidé srdce hrdiny spirituality i významu. Jejich hloubka nespočívá ve znalostech, ale v bohatství a čistotě srdce a blízkosti Bohu. Věří, že principy prezentované lidstvu ve jménu poznání jsou pro ně cenné, pouze vedou-li k pravdě. Stejně pohlížejí na informace, zvláště na abstraktní znalosti, které nemají žádné praktické využití. Ty jsou pro ně nedůležité, nepomáhají-li lidským bytostem pochopit realitu stvoření, věcí a člověka.

Lidé srdce jsou monumenty pokory a skromnosti, oddaní spirituálnímu životu a odhodlaní zůstat vzdáleni materiální i spirituální špíně. Vždy odolávají tělesným touhám a jsou připraveni bojovat se zlem, jako je nenávist, vztek, chtivost, žárlivost, sobeckost a touha. Vždy usilují oceňovat nejvýše to, co je správné, předávat ostatním to, co vědí o tomto i příštím světě, jsou vždy trpěliví a obezřetní. Lidé víry a činu, kteří mluví, spíše než by dělali hluk, žijí tak, jak věří, jsou výjimečným příkladem pro ostatní. Takoví lidé jsou stále napřed, bez oddychu učí ty, kteří kráčí k Bohu, jak tak činit. Uvnitř nich planou hranice, které nikdy nevyhasnou. Nikdy si nestěžují ostatním, aby se zbavili bolesti, která je uvnitř spaluje. Stále ale vyzařují teplo pro duše, které u nich hledají ochranu.

V očích lidí srdce je zřejmá touha po transcendentnu. V odevzdání souhlasu Boha jsou lidmi pokroku a úsilí, překonávají vzdálenosti jako arabští plnokrevníci, než dosáhnou Milovaného, aniž by očekávali jakoukoli odměnu.

Lidé srdce jsou tak upřímně na straně pravdy, že se v myšlenkách zabývají jen potvrzením spravedlnosti na Zemi a jsou připraveni, kvůli Jeho souhlasu, vzdát se vlastní touhy a přání. Všem svá srdce otevírají a vroucně se k nim obracejí, zdají se být anděly chránícími společnost. Ve svých skutcích a postojích se snaží o shodu s každým, snaží se vyhýbat jízlivým přím i vzteku. Ačkoli se rozhodují podle svého přesvědčení, víry, metod a cest, s ostatními nebojují. Naopak, milují ty, kteří slouží jménu svého náboženství; milují svou zemi a své ideály. Štědře rozdávají, aby podpořili pozitivní snahy, a snaží se projevit tolik respektu, kolik je jen možné, filozofii a názorům, které podporují jiní lidé.

Vedle těchto snah je pro lidi srdce, kteří vždy hledají cestu, jak získat Jeho podporu, nejdůležitější Boží pomoc a přispění. Váží si jednoty a solidarity, které považují za prostředky pomoci přicházející od Boha. Jsou připraveni z celého srdce spolupracovat s kýmkoli, kdo kráčí po přímé cestě. Ve víře, že jednota přináší milosrdenství, avšak rozkoly a nejednota nevedou nikam, činí tito lidé maximum, aby získali pomoc a dobrou vůli všech, vždy v naději na Boží pomoc.

Lidé srdce jsou milovníky Boha a oddanými hledači Jeho souhlasu. Spojují své činy s Jeho potěšením, bez ohledu na okolnosti. Nesmírně touží po Jeho potěšení a hodlají se pro ně vzdát všeho, co vlastní na tomto světě i mimo něj.

V jejich myšlenkách není místo pro nepříjemná vyjádření, jako „já jsem to udělal,“ „já jsem uspěl,“ „já jsem to dokázal“. Takoví lidé nacházejí ve splnění důležitých úkolů jinými potěšení, jako by je sami vykonali, v úspěších jiných takovou radost, jako by jich sami dosáhli. Skromně následují ostatní a přenechávají jim pocty a tituly. Protože se domnívají, že ostatní jsou více oprávněni ke službě náboženství a lidstvu, poskytují jim všechno pohodlí a ustupují zpět, aby sami pokračovali ve své službě jako obyčejní lidé.

Lidé srdce jsou příliš zaneprázdněni bojem se sebou samými, svými chybami, než aby se zabývali přečiny jiných. Poskytují ostatním příklad toho, jaký má být dobrý člověk, podněcují ostatní, aby dosahovali vyšších horizontů. Zavírají oči před tím, co mohou lidé činit špatně. Úsměvem odpovídají těm, kteří projevili odmítavost, překonávají útoky laskavostí, nechtějí ublížit nikomu, i když sami byli zraňováni znovu a znovu.

Pro člověka srdce, bojovníka skutečnosti, která byla zasvěcena potěše Boha city, myšlenkami a činy, je prvním úkolem vést život založený na dokonalé víře a upřímnosti. Je proto nepravděpodobné, že budou tito lidé zrazeni od úsilí o svůj cíl, i kdyby jim kromě světa nabízeli i nebe.

Lidé srdce nikdy nesoupeří s těmi, kteří nesou stejné ideály a kteří kráčejí po stejné cestě, nezávidí jim. Dokončují, co ostatní zanechali neúplné, a jednají s jinými lidmi, jako by byli spojeni tak těsně jako orgány jediného těla. Do záře reflektorů staví ostatní a ve všem pozemském i nepozemském ustupují do pozadí. Jsou mluvčími úspěchů jiných, tleskají jim a vítají je se stejnou radostí, s jakou slaví svátky.

Lidé srdce se spoléhají na dobré způsoby a jednají ve shodě se svou povahou. Mohou žít v harmonii, sdílet a rozvíjet společné projekty. Usilují o to, aby já bylo nahrazeno my. Obětují své štěstí štěstí ostatních. Nikdy a od nikoho však nečekají odměnu nebo úctu. Takové očekávání je pro ně totiž podobou morální korupce, a proto se vyhýbají světlu reflektorů, vyhýbají se slávě a bohatství tak, jak by se vyhýbali hadům či štírům, a doufají, že budou brzy zapomenuti.

Lidé srdce neporušují práva jiných lidí a neusilují o pomstu. I v těch nejtěžších podmínkách jednají klidně a dělají vše, co by měl dělat člověk srdce, naplno. Na zlo odpovídají laskavostí, zacházejí s těmi, kdo je zranili, jako s příklady ctnosti.

Lidé srdce žijí život osvětlovaný Koránem a sunnou^[1], v rámci vědomí taqwa (zbožnosti), požehnání a svátosti. Mají se stále na pozoru před pocity egoismu, pýchy nebo slávy, pocity, které zabíjejí jejich srdce. Svou slávu připisují jejímu Pravému vlastníkovi se slovy, „vše je od Něj“. Mluví-li o tom, co závisí na vůli, zdráhají se vyslovit já a hledají úkryt v my.

Lidé srdce se nikoho neobávají. Žádná událost je nemůže uvrhnout v paniku. „Spoléhá se na Boha, tvrdě pracuje a vše ostatní očekává od Něj,“ to vystihuje jejich charakter. Nikdy neporuší svůj slib.

Na nikoho se nehněvají, nikým, jehož srdce je odevzdáno Bohu, nemohou být uraženi. Vidí-li své sestry nebo bratry ve víře chybovat, neopustí je. Aby se vyhnuli jejich zostuzení, o chybách ani veřejně nemluví. Za každý nemorální čin, jehož byli svědky, činí zodpovědnými sebe samé.

Lidé srdce se nevyjadřují k činům věřících, které mohou být vykládány negativně. O tom, co slyší a vidí, uvažují pozitivně, a nepředpokládají, že bylo něco míněno jinak.

V každém činu a skutku mají lidé srdce na paměti, že toto místo, tento svět, není místem odměny, ale místem služby. Proto své povinnosti plní se striktní disciplínou a na zájem o důsledky pohlížejí jako na nezdvořilost k Bohu. Považují za svou prioritu konat ve jménu Boha a s Božím souhlasem, a jakkoli velké by mohly být jejich úspěchy, připisují vše Bohu, aniž by uvažovali o svém osobním podílu.

Narušení řádu nemůže lidi srdce zanechat v zoufalství, stejně jako je neobtěžuje opozice jiných. „Tento svět není místem pro spory a hádky, ale místem pro vytrvalost,“ říkají a trpělivě svírají rty. Hledají východisko z každé situace, v níž by se mohli ocitnout, neztrácejí naději ani v nejnaléhavějších časech, a s obdivuhodnou vytrvalostí vytvářejí stále nové rozmanité strategie. Dnes, kdy se lidskými hodnotami opovrhuje, v náboženském myšlení se objevují trhliny a každé místo se chvěje nepokoji, které vyvolali lhostejní, potřebujeme lidi srdce tak, jako potřebujeme vzduch k dýchání a vodu k pití.

Tweet

Whatsapp