Ideální věřící, ideální muslim
Praví muslimové jsou ti, před jejichž jazyky a dlaněmi jsou ostatní muslimové v bezpečí. Ti, kteří přesídlili , jsou těmi, kteří opouštějí to, co Bůh zakázal.[1]
Zamysleme se stručně nad tímto hadíthem. Všimněme si přítomnosti určitého členu (al v arabštině) před slovem muslim. Z ní můžeme odvodit, že existují ideální věřící, kteří vstoupili do atmosféry bezpečí tak, že svým jazykem či dlaněmi nikoho nezraní. Odkazuje se pouze k pravým a ideálním muslimům, kteří zanechávají svou stopu ve všech myslích, ne o těch, kteří se muslimy být zdají, prohlašují to o sobě, nebo mají muslim napsáno ve svém pasu.
To můžeme vyvozovat z určitého členu použitého v arabštině, který označuje něco zvláštního, určitého. Vyplývá to z gramatického pravidla arabštiny: „Když je popisováno něco pomocí určitého členu, je indikována nejvyšší a nejdokonalejší podoba jednotky.“ Slyšíme-li tedy ten věřící, první věc, která nás napadne, je nejdokonalejší význam věřícího, a tak je toto slovo použito i v tomto hadíthu.
Tak jemnou gramatickou záležitost není možné osvojit si jen tak, je předmětem formálního vzdělání. Takovou zkušenost však Posel Boží, ať mu Bůh žehná a dá mu mír, který neuměl číst a psát, neměl. Proto nehovořil o vlastních myšlenkách, spoléhal se na to, co jej naučil Věčný učitel. Proto v Prorokových výrazech a vyjádřeních nacházíme tolik příkladů jemného užití gramatiky, ale žádné chyby.
Vraťme se ale k hadíthu: Skuteční muslimové jsou lidé, k nimž může člověk chovat důvěru, dva muslimové se k sobě mohou bez obav obrátit zády. Člověk jim může věřit jako členům své rodiny; neutrpí jazykem nebo dlaní muslima žádnou újmu. Setká-li se kdokoli s pravými muslimy, může si být zcela jist, že jej nikdo nepomluví a že nebude muset vyslechnout pomluvy o jiných. Muslimové jsou citliví k důstojnosti a cti jiných lidí jako ke své vlastní.
I když nejí, sami krmí ostatní. Nežijí pro sebe, žijí, aby ostatním umožnili žít. Ostatním obětují i své spirituální potěšení. To vše odvozuji od skutečnosti, že určitý člen znamená v arabštině také hasr: sebeovládání, odevzdání se zvláštním účelům.
Důvěra a bezpečí
Etymologicky pocházejí slovo muslim a sloveso sa-li-ma ze stejného kořene silm. Pro muslimy tak každá věc zaujímá místo vedle silm (důvěra) a salamah (bezpečí). Činy muslimů se soustředí kolem tohoto silného centra.
Každého zdraví salám a tak v každém srdci vyvolávají lásku[2]. Slovem salám zakončují svoje modlitby. Jejich salám směřuje ke všem lidem, džinům, andělům a vědomým bytostem. Nikdo dosud nerozšířil tento okruh tak jako muslimové. Islám spočívá ve vykonávání základních povinností jako půst, almužna, pouť hadždž a úsilí o osvědčování víry. Muslimové vyrážejí na plavbu po moři důvěry a bezpečí následováním příkazu: „vejděte všichni v mír“ (súra Kráva, 2:208). Ti, kteří se vrhnou do tohoto moře, vyzařují důvěru a mír za všech okolností. V jejich činech a chování nelze vidět nic jiného než dobro.
Proč jazyk a ruce?
Stejně jako v jiných tvrzeních našeho Mistra bylo i ve zmíněném hadíthu každé slovo vybráno opatrně. Proč se rozhodl hovořit o rukou a jazyku? S touto volbou je spojena celá řada jemných detailů. Člověk může ublížit dvěma způsoby: přímo nebo nepřímo. Ruce symbolizují fyzickou přítomnost (přímost), jazyk reprezentuje absenci (nepřímost). Lidé napadají ostatní buď přímo, fyzicky, nebo nepřímo, pomluvami a zesměšňováním. Praví muslimové se do takových činností nikdy nezapojují, protože vždy musejí, přímo i nepřímo, jednat spravedlivě a štědře.
Prorok zmínil jazyk před rukama, protože v islámu je možné oplatit, co bylo spácháno rukou. Pro újmu způsobenou nepřímo, klevetami nebo urážkami, to ale vždy neplatí. Proto mohou takové činy snadno způsobit konflikt mezi jednotlivci, společenstvími, a dokonce národy. Vypořádat se s tímto poškozením je relativně obtížnější než vyrovnat se se zraněním způsobeným rukou, proto jej Prorok zmínil dříve. Hodnota muslima před Bohem byla stanovena a stát se jím je tak cenné, že ostatní muslimové musí před každým takovým člověkem kontrolovat své jazyky i ruce.
Jinou důležitou morální dimenzí islámu je povinnost muslimů učinit vše, aby nikomu neublížili. Ponecháme-li stranou povinnost neublížit, musí vše ve společnosti muslimů reprezentovat bezpečí a důvěru. Muslim může být muslimem natolik, že v sobě nese pocit bezpečí a jeho srdce bije důvěrou. Kdekoli jsou nebo kdekoli žijí, tento pocit v sobě nese pozdrav al-salám. Vyjadřují tím ostatním lidem přání, aby dospěli bezpečně do cíle cesty, tímto pozdravem zdobí svou modlitbu a posílají salám ostatním věřícím, když modlitbu končí. Nepochybně je nemyslitelné, aby se lidé, kteří vedou své životy po oběžných drahách salám, vydali na cestu, která odporuje základním principům důvěry, poctivosti a bezpečnosti tohoto i příštího světa, a ubližovali sobě nebo ostatním.
Bylo by dobré zaměřit se na esenci těchto bodů: Praví muslimové jsou ti nejdůvěryhodnější představitelé univerzálního míru. Cestují s tímto nezachytitelným pocitem živeným v hloubce jejich ducha. Vzdáleni tomu způsobit utrpení jsou všude známi jako symbol důvěry a bezpečí. V jejich očích neexistuje žádný rozdíl mezi fyzickým (přímým) a verbálním (nepřímým) porušením práv člověka. A existují případy, kdy je druhé dokonce závažnější než první.
- Vytvořeno dne .