Člověk a jeho zodpovědnost

Je-li lidstvo místodržícím Boha na zemi, nejoblíbenějším z jeho stvoření, esencí a substancí bytí v jeho nekonečnosti a nejjasnějším zrcadlem Stvořitele – a není žádných pochyb o tom, že tomu tak je – potom nám Nebeské bytí, které lidstvo na svět poslalo, dalo právo, povolení a schopnost objevovat tajemství ukrytá v duši vesmíru, odrývat skryté síly, moc a potenciál a využít k tomuto účelu vše, být reprezentantem poznání, vůle a moci, které náleží Jemu.

Budou-li se lidé zabývat bytím a naplní-li svůj místodržitelský titul, nenarazí na překážky, které nemohou překonat, nezažijí rozpory ve svých vztazích k věcem; mohou se volně pohybovat mezi událostmi, nezažijí stres. Když objeví schopnosti, které se skrývají v jejich povaze, nebudou je brzdit neočekávané překážky, když budou své naděje naplňovat.

Z úspěchů, kterých bylo dodnes dosaženo, je zřejmé, že lidé byli do tohoto světa posláni se zvláštními nástroji a možnostmi. Navzdory všem problémům způsobeným lidskou slabostí je zřejmé, že nic nám nemůže stát v cestě. I když v některých svých činech chybujeme, dosáhli jsme mnoha úspěchů; byla nám svěřena moc a my se pokusili změnit bytí, změnili jsme svět tím, že jsme ho rozvinuli, a vědomě či nikoli, jsme zrcadlem, které odráží nový pořádek, který Velký a Jediný popsal takto:

Hle Pán tvůj k andělům pravil: „Umístím na zemi náměstka!“
(súra Kráva, 2:30).

Je pravda, že lidé často dávali opodstatnění strachu andělů, kteří když byl stvořen člověk, předpovídali krveprolití; vedle tohoto dílčího zla však nejsou nevýznamné ani dobré skutky s širokými, trvalými a vznešenými výsledky, jichž lidstvo dosáhlo. Zlo bylo vždy vyvažováno dobrými skutky. Ti, kteří jsou skutečně oddaní Bohu, jsou měsíci i slunci lidskosti. A aby bojovali proti zlu, šířili kolem sebe proroci a upřímní dobré skutky, které zažilo každé místo světa. Právo nést titul místodržícího – dané k ochraně lidstva – bylo naplněno těmi, kteří pochopili, co je cílem stvoření. Věřící, kteří znají jeho ducha, rozumějí tomu, že byli sesláni do tohoto světa obdařeni jiným způsobem myšlení a víry i jinou odpovědností. Proto musejí uvést své chování a postoje v soulad. Věřící musejí pochopit, jak se chovat, skrze své zjevné i skryté schopnosti a také skrze Korán, který vztah mezi hodnotami, postoji a chováním věřícího často zdůrazňuje. V Koránu všemocný Bůh zdůrazňuje nejvýznamnější cíle toho být stvořen v lidské podobě, být hoden titulu místodržícího, být obdařen těmito schopnostmi:

A džiny a lidi jsem jedině proto stvořil, aby mě uctívali.
(súra Běžící, 51:56)

Toto jasné prohlášení je výzvou ke společné odpovědnosti a vděčnosti za to, co bylo lidstvu propůjčeno, a významným připomenutím, které zaměřuje naši pozornost na základní službu zastupování Boha na Zemi.

Odevzdání, oddanost Bohu v tom nejširším smyslu, je nebeským titulem života v harmonii s bytím a věcmi, života vyrovnaného se světem a vším, co je v něm, bezpečným průchodem záhadnými chodbami vesmíru, ochranou vnitřní harmonie s bytím. Správná osobnost by měla za standard považovat stav, kdy jsou základní principy existence naplněny; bez této rovnováhy by nebylo možné pokračovat v cestě, respektovat a chránit lidská práva.

Úspěch lidstva v ochraně jeho vztahu s bytím a fyzickým světem může být určen tím, do jaké míry se dokáže chovat v souladu s účelem, k němuž bylo celé bytí stvořeno. Ti, kteří se tímto účelem neřídí, a ti, kteří svou službu odmítají, byť částečně, se vždy vedle svého vlastního utrpení z bezúčelnosti a nedostatku dohledu střetávají s vířícími sférami a drtícími koly vesmíru. Tak dokáží tento svět, který je jejich domovem a může být jejich palácem, proměnit v peklo. I dnes se někteří z nás chvějí strachem z blízké budoucnosti, protože vědí, v jak děsivé místo je možné tento svět proměnit.

Nezpochybnitelným faktem je, že Bůh, který vytvořil vesmír, jako by byl mnoha výstavními síněmi, jako knihu, a dal jej k dispozici člověku, zná povahu vztahu přírodních zákonů – zákonů, jimiž se řídí bytí – a svobodného chování člověka. Rámec poselství, které vyzařuje ze zdroje poznání a následování příkazů správného chování, je jedinečnou cestou, jak chápat tajemství principu existence, i cestou, jak zajistit dokonalou harmonii s Ním. Jen tak může lidstvo uniknout konfliktům se zákony, jimž podléhá celé bytí, aniž by co ztratilo, a pocítit pokoj domova, který je palácem. Druhou stranou mince je oddělení a odcizení člověka od jeho Stvořitele, které povede ke zkaženému koloběhu, stálému rozporu bytí a jevů. Není možné, aby se takový člověk uzdravil.

Zastupování Boha na Zemi se odehrává v neobvykle široké sféře, která obsahuje víru a modlitbu^[1], skrze něž lze pochopit tajemství věcí a příčiny přírodních jevů. Po celý svůj život praví lidé jako první přizpůsobují své myšlenky a pocity, regulují svůj osobní a společenský život různými formami modlitby, udržují rovnováhu v rodinných a společenských vztazích svými činy a hledáním příkladu v hloubkách Země a výšinách nebe.

Praví lidé uplatňují svou svobodnou vůli konstruktivním způsobem, pracují na rozvoji světa, chrání soulad mezi lidstvem a bytím, sklízejí poklady země a nebes ve prospěch lidstva, chtějí pozvednout barvu, tvar a chuť života na lidštější úroveň v rámci příkazů a pravidel Stvořitele.

To je pravá povaha místodržitelství, zde leží pravý význam slov milovník a služebník Boží. Zde leží sblížení nejmenších snah a nejštědřejších darů.

Čin, který bude příkladem ostatním, je aktem modlitby. Ta není jen vykonáním specifických pohybů, jak si někteří myslí; je to úplné odevzdání a přijetí široké odpovědnosti… Vedle titulu místodržícího je nejjasnějším vyjádřením vztahu mezi lidmi, vesmírem a Bohem. Znamená-li modlitba vložit vědomí spojení s Bohem do srdce člověka, znamená-li osvobození člověka od každého otroctví, je-li názvem vnímání krásy zrakem, sluchem i city v každé molekule bytí – a o tom není žádných pochyb – je modlitba nejpřímější cestou obrácení tváře k Bohu se všemi a vším, nejhlasitější a nejpřímější cestou spojení věcí s Ním. Je cestou, která může obnovovat zjevné a pravé vztahy každou minutu dne. Nikdo z těch, kdo vědomě kráčí po této cestě, nebude ani na okamžik pochybovat o tom, že slouží, že jeho jediným úkolem je prokázat úctě místodržitelství její skutečnou hodnotu.

Takoví lidé se snaží žít a nechat žít plně. Svá jména chtějí psát inkoustem úsilí a upřímnosti, kamkoli přijdou. Snaží se vyvolat stejné pocity všude, kam sahají jejich ruce či jména. Snaží se dosáhnout hloubky, která naplní všechny světy a na každý kousek času i prostoru zapisují své myšlenky, myšlenky, které se vážou k Němu. Snaží se žít s velikostí záměrů, které jim umožní ocenit věčnost a tak se zaplnit vnitřním pokojem, který s věčností přichází. Kráčí s největším duchovním vytržením, překračují hranice bytí a dosahují Edenu.

Když tito lidé reflektují povinnost služby a odpovědnosti v práci, kterou vykonávají, pokud jsou schopni dosáhnout esence základních principů bytí a pokud následují příkazy správného chování spíše než výsledky svých činů, nemůže je nic zaskočit. Celou svou službu konají s radostí modlitby a s vědomím vděčnosti za dosažení vrcholků pravých věřících, vrcholků, které jsou nejvyšší úrovní bytí. Tito lidé nikdy neupadnou do zoufalství, nepropadají panice, necítí vyčerpání z obtíží, na které na cestě narazí. Jsou vzdáleni zoufalství nebo panice, spěchají vpřed a cítí mohutnou příchuť skrytou v esenci svých činů a říkají v ozvěně Rúmího:

Stal jsem se otrokem,
stal jsem se otrokem, stal jsem se otrokem,
otrok je šťastný, je-li osvobozen,
já jsem ale poctěn a šťastný, protože jsem otrok.

Tito lidé měří a hodnotí činy nikoli výsledky, jichž dosáhnou, ale tím, jak naplňují svou službu, zda ji naplňují s čistým srdcem a zda odpovídají Božímu souhlasu. Neomezují velikost svého odevzdání tím, že by je spojili s cenou nebo odměnou, nepodvádějí božské a posvátné skutky s těmi, které jsou vázány k zemi. Jejich činy jsou pro ně proti nekonečné síle Všemocného nicotné, své životy žijí v dimenzi, kterou cítí ve svém srdci.

Lidé, kteří cítí takovou šíři a hloubku všemi svými emocemi a myšlenkami, kteří je pociťují v nejzazších koutech svého srdce, dosahují uspokojení, oddávají se Všemocnému a jsou osvobozeni od jakéhokoli tlaku. Nejsou jen osvobozeni, zachránili svou lidskost, jejich svědomí si uvědomuje, že jsou služebníky u brány, tam, kde člověk získá skutečnou svobodu. Zatímco chování člověka na cestě k ocenění Božího požehnání, požehnání, které přichází, i když je lidé odmítají, je služba.

Jsou-li lidé místodržícími Boha na zemi – a jsou jedineční, protože mají potenciál se jím stát – budou pracovat pro Boha, začínat vše tím, že zmíní^[2] Boha, budou pro Boha uráženi, budou milovat pro Boha, zasahovat do bytí pouze v rámci toho, co jim bylo dáno Jím, vykonají každou službu s nadějí, že se jeho místodržícími stanou. Tito lidé nepociťují jako úspěch osobní hrdost, neupadají do zoufalství. Nepřeceňují své schopnosti, neodmítají laskavost Štědrého, vědí, že vše přichází od Něj, a všechny skutky považují za svou službu. Jejich důvěra je obnovována s každým úspěchem, obracejí se ke svému Pánu, projevují svou důvěru a loajalitu k Bohu a slovy básníka Akifa si pro sebe každý den několikrát opakují:

Věř v Boha, vytrvej, podřiď se Nebeské vůli,
existuje-li cesta, je to tato; neznám jinou, která by vedla k cíli.

Taková je jejich hymna. Vždy budou v napětí, vždy budou odhodláni, vždy budou nadšení a vědomí si své služby, protože své chování a činy vážou k oddanosti Bohu. Ani přes úspěchy a vítězství nebudou arogantní, nepocítí ani zoufalství porážky. Vždy budou stejně odhodlaní, ať kráčejí po rovné cestě, klesají z kopce nebo stoupají do prudkých vrchů.

I když jsou tito lidé, aby naplnili svou místodržitelskou službu, schopni výkonů, které inspirují vypětí všech mentálních, spirituálních i emocionálních schopností, činů, které překračují představivost, také oni čekají v myšlenkách, jsou ponořeni ve svém odevzdání, plní nadějí a vždy v očekávání spojení sebe samých s Bohem.

Zde je pravý věřící a nejlepší příklad stoupence pravdy! Tolik z těch, kteří dokázali navázat toto spojení, přišlo, odešlo a změnilo cesty… Mnozí po nich ale kráčejí dál, vstříc dnu, který Milosrdný přislíbil. Ti, kteří přišli a odešli, a ti, kteří následují jejich stopy, žili a žijí jako hrdinové ctnosti, která přísluší jen jim.

Tweet

Whatsapp