Hnutí vytvářející vlastní model
V tomto článku se chci zabývat legendou; mluvit o ní je mou povinností, přestože je těžké vyjádřit ji slovy. Nevím, zda je možné popsat v rámci takového článku důležité obrodné hnutí , hnutí, které se rozvíjí ve všech částech světa, obráží pupeny, rozrůstá se výhonky a novými rostlinami. Myslím, že ne. To, co o tomto hnutí vím, pochází pouze z video záznamů, které jsem měl možnost vidět. Mé svědectví se zakládá jen na tom, co jsem slyšel. Limity mých slov jsou limity mého chápání. Nevím, jaké éře náleží implikace všeho, co se stalo. Řekněte mi, co můžu v takové situaci sdělit. Můžu mluvit jen jako někdo, kdo se snaží popsat, jak vypadají růže a květiny, ale viděl jen jejich obraz. Můj úkol se podobá ještě více snaze popsat unikátní strukturu, odstín každé růže v zahradě, když mám před sebou jen obraz uschlé květiny; růžovou zahradu není možné popisovat takhle. Věříme ale, že bych si měl troufnout mluvit o fenoménu této doby, abych povzbudil lidi svědomí. Budou-li někteří lidé blízcí Bohu tímto článkem inspirováni, myslím, že jsem svého cíle dosáhl.
Nezáleží na tom, jak expresivní jsou slova, důležitý je tento fenomén doby, o němž vypovídají. Je třeba o něm mluvit a přidat také historickou poznámku pod čarou, projevit svůj respekt odevzdaným lidem, kteří konají tak hrdinské činy. Měl-li by být tento lehký vánek, vřelá atmosféra, svěží myšlenka a láska, jemný vítr, který je cítit po celé planetě, popsán jen stručně, byla by to neúcta ke vznešeným skutkům, šlechetnosti a altruismu.
Toto hnutí je fenomén, o němž je třeba psát a který je třeba zdůrazňovat. Několik desítek nadšených lidí se vydalo všemi směry, aby ve jménu Boha, aniž by jen pomysleli na své vlastní touhy, aniž by pocítili odloučení a vyslovili slova „cizí země“ nebo „neznámé místo“ v době, kdy nikdo ještě nemohl ani pochopit, co před nimi leží. Byli plni odhodlání, pevní ve svém záměru. Potlačovali v sobě lásku ke své vlasti a domovu a nahradili ji láskou ke svému poslání. Věděli, že jsou ve své snaze ve jménu Boha nepočetní, žili tak a kráčeli na východ i západ se slovy:
Vstoupili jsme na cestu lásky,
jsem láskou nemocní.
Nigari[1]
V nejbarvitějších obdobích svého života, kdy mladé přitahují pozemská potěšení a materiální cíle jako neodolatelná vábnička, kdy fyzično utlačuje srdce a mysl člověka, se do těch míst uchýlili s vášní nalézt to, co potlačuje různé touhy a nutkání; jejich vzrušení bylo především v jejich srdci. Jejich odchod do ciziny nebyl odjezdem zhrzených mladíků, kteří vsadili na falešná volání v těžkých dobách svého života, mladíků, kteří ve svém životě sledují jen sny, kterými zmítá láska, kteří jsou cizinci ve vlastní přirozenosti a kteří tak nikdy nedosáhnou svých vysněných cílů. Mise těchto mladých vycházela z jejich srdce, byla založena na emocích, vědomí a odhodlání; měla hloubku dobré víry a upřímnosti.
Můžete říci, že to je obvyklá dynamika víry, přirozené okolnosti posvátných ambicí, ideály oddaných, průvodců k Nekonečnému světlu nebo snah těch, kteří opustili sebe samé i své milované, aby se vyjádřili. Nezabránily jim nedokonalosti ani překážky na cestě; kráčeli i do těch nejzazších koutů světa s nikdy nehynoucí láskou ve svých srdcích, se snahou potěšit Boha a ambicí setkat se s Ním. Kráčeli a jejich cesty byly požehnány, oslavovali je andělé a ďábel se bil do prsou. Kráčeli; neměli koně ani vozy, neměli zbraně ani brnění. Zdrojem jejich energie byla neuvěřitelná víra a vzrušení srdcí, které vřelo jako magma, na horizontu bylo štěstí lidstva, spokojenost a potěšení. Jejich osud je stejný jako osud současníků a učedníků Proroka, ať mu Bůh žehná a dá mu mír. Krátce po úsvitu získali svou prostotou a čistotou způsoby, jimiž jako by se vyrovnávali andělům. Stali se námětem legend a nikdy neblednoucích vzpomínek. Přinášejí proudy světa věčnosti všude tam, kam přicházejí. Všude kolem sebe zažehávají plameny a uhlíky i kouř tohoto ohně jsou štěstí.
Nastal obrat lidstva a jasné duše mohou hovořit. Lidstvo mohlo skrze ně objevit samo sebe a zaujmout své skutečné místo v hierarchii stvoření. Tato generace byla dlouho očekávána. Protože na ně čekali, kamkoli se vydali, vždy byli dvakrát silnější; díky úctě k Bohu a respektu k lidstvu mířily jejich oči vždy k Nejštědřejšímu, trpělivě a skromně očekávali chvíli, kdy se spustí proudy světla, a jejich hlavy i nohy se dotýkaly země.
Ať už se na ně současníci dívali jakkoli, byli dětmi zítřka, jejich tajemství zrodilo jasnou budoucnost. Tito šťastlivci, apoštolové vzkříšení, každý svým vlastním způsobem, třímali v rukou květinu přátelství a na rtech měli verše bratrství. Jejich jazyky, ostřejší než nejostřejší slova, byly živeny vodopády Koránu a jejich slova měla nebeský rozměr. Tato slova ničila temnoty, ale nikoho neranila. Díky nim bylo možné zaslechnout zvuky řek ráje.
Tito lidé nepotřebovali vlastně ani ruce, ani jazyky. Jejich čisté tváře, které připomínaly Boha, kdykoli se do nich pohlédlo, byly tak magické, že všechna slova v přítomnosti významů vyzařujících z jejich chování klopýtala a ústa oněměla. Jen pouhý jejich stín dokázal zničit noční můry; co teprve dokázalo světlo, které omámilo kohokoli, kdo přistoupil blíž. Správně říkáme: Jazyky a slova nemají co říci vedle činů. Mluví-li činy, není třeba slov. Oni jsou pravými představiteli této skutečnosti. Na světě bylo vždy mnoho dobrých lidí, ale způsoby a slova této skupiny jsou úplné odlišné. Kdybych měl říci, jací jsou, nedokázal bych hned odpovědět. Řekl bych asi jen: „Vypadají jako andělé.“
Tam, kam tyto jasné duše vstoupí, se suché pouště mění v zahrady Edenu díky světlu, které šíří. Uhlí se mění v diamanty. Bahno a kamení se stává zlatem a stříbrem. Každý o nich mluví a čeká na dny, kdy se láska, bratrství a tolerance, kterých jsou příslibem, stanou skutečností. Proti nim mluví jen ti, kteří si pletou temnotu se světlem a své životy tráví ve sféře těla. Netopýři jsou neklidní, vlci a šakali cení své zuby. Ti, kteří ztratili rozum, jsou rozrušení. To vše je ale podle mě normální, protože každý projevuje svou skutečnou povahu.
Navzdory těm, kteří zhasínají svíce, tito lidé dokázali ozářit srdce těch, kteří touží po světle, kamkoli přišli, zahřát povahu toho, co leží v pozadí věcí a události, a představit univerzální lidské hodnoty nezkaženým duším.
Pevně věřím, že překážky budou jednou díky Koránu, lásce, respektu a dialogu překonány, a základ nové shody nalezen ve snaze těchto šťastných lidí dneška. Lidstvo si zvyklo náš národ poznávat skrze usměvavé tváře a šťastný osud. Proč by tato skutečnost neměla platit dnes? Záplava lásky mezi lidmi začala téměř na každém místě, které tito nositelé poslání navštívili. Závany štěstí a radosti přicházejí jeden za druhým a lze je cítit všude. Ostrovy míru, pevné hrady harmonie a stability, vznikají na místech blízkých i vzdálených.
Kdo ví, možná se v blízké budoucnosti, díky těm, kteří se odevzdali tomu, aby ostatní mohli žít, naše mysl a duše znovu obejmou, vědomí a logika naplní vzájemně svou hloubku, fyzické a metafyzické přestanou bojovat, vše nalezne možnost vyjádřit krásu vlastní své povaze, spleť pravidel a principů stvoření bude znovu objevena, lidé budou litovat, že proti sobě bojovali kvůli ničemu, na trzích, ve školách a domovech zavládne atmosféra pokoje, která dosud nikdy neexistovala, zvedne se vánek štěstí, nikdo neporuší svou čistotu, upřímnost nebude potlačována, srdce budou dýchat úctou, nikdo nebude jinému závidět jeho majetek nebo pověst, mocní budou se slabými zacházet spravedlivě, slabí a chudí budou moci žít lidsky, nikdo nebude vězněn kvůli pouhému podezření, žádné obydlí nebo pracovní místo se nestane předmětům útoků, ničí krev nebude prolévána a slabí nebudou plakat, každý bude milovat Boha a člověka. Tento svět, který je chodbou vedoucí do ráje, se stane Edenem, v němž je úchvatné žít.
- Vytvořeno dne .