Boží láska

V těchto temných a nešťastných dnech, kdy našemu srdci vládne nepřátelství a náš duch je zhnusen, když se protivenství vymklo kontrole, je nad slunce jasnější, že potřebujeme lásku a soucit jako vodu a vzduch. Zdá se, že jsme na lásku zapomněli; slovo slitování už se téměř nepoužívá. Nemáme soucit vůči druhým, nemáme lásku k druhému člověku. Naše schopnost litovat se snížila, naše srdce jsou neoblomná. Náš obzor se zatemňuje nepřátelstvím a s ním i pohled na každého a vše.

Na světě existuje řada tyranů, jimž se tolerance hnusí. Ti, kteří zatracují dialog, nejsou nepočetní. Většina z nás hledá cestu, jak bojovat, očernit cizí jméno lží; předvádíme se svými zuby a drápy, naše slova jsou nasáklá krví.

Mezi lidmi i společenstvími existují děsivé rozkoly. Své věty začínáme slovy my, já a ostatní. Naše nenávist se nikdy nerozptýlí. Jsme jeden druhému vzdálení a tato vzdálenost a odloučení se projevují v každém našem činu. Jako trsy divokých růží jsme rozptýleni tady i tam. Navzájem si způsobujeme více utrpení než nevěřící.

Vzdali jsme se Boha, a On se od nás proto vzdálil. Protože v Něj nedokážeme věřit a milovat Ho, jak je třeba, odebral lásku z našich srdcí. To, co nyní činíme, v hlubokých propastech našeho nitra, které je odsouzeno trpět touhou po Něm, je povyšování egoistických nesmyslů já a ty a vzájemného označování za reakcionáře a ateistické fanatiky, vytváření scénářů, jak ponížit svého protivníka. Myslíme si, že neseme prokletí, byli jsme připraveni o to moci milovat a být milováni, toužíme po milosrdenství, soucitu a blaženosti. Nemilovali jsme Ho, vzal si lásku zpět. Nezáleží na tom, jak dlouho čekáme, nechá nás milovat jeden druhého, pouze obrátíme-li se k Němu a budeme-li milovat Jej.

Cesta, po které kráčíme, však k Němu nevede. Právě naopak, odvádí nás od Něj. Naše duše, které dokázaly přijímat proud lásky, dnes nepřijímají nic. Naše srdce jsou jako vyprahlá poušť, jeskyně našeho vnitřního světa se podobají noře divokého zvířete.

Boží láska je jediným řešením těchto problémů. Boží láska je esencí všeho a je nejčistším zdrojem lásky veškeré. Soucit a láska plynou do našich srdcí od Něj. Každý náš vztah k člověku se bude rozvíjet v souladu s naším vztahem k Němu. Láska k Bohu je naše přesvědčení, víra, duch ve fyzickém těle. On učinil naše bytí. Máme-li žít, je to jen skrze Něj. Esence celého bytí je Jeho láska a cílem je její expanze, ráj. Vše, co vytvořil, závisí na lásce a On svůj vztah k lidstvu svázal se svatým potěšením být milován.

Sférou, kde se láska projevuje, je duše. Ať je namířena kamkoli, vždy se obrací k Bohu. Utrpení kvůli spletení cest a ztracení se v mnohosti místo jednoty s Bohem náleží nám. Spojíme-li svou všeobjímající lásku s Ním, dokážeme-li ji tak chápat v jejím vlastním smyslu, budeme ušetřeni toho, co lásku rozmělňuje, a uchráněni před tím přidružovat^[1] k Bohu. Zůstaneme těmi, kteří pokračují v cestě pravdy svou láskou a poutem k celému bytí.

Idolátristé uctívají své modly proto, že je uctívali jejich předkové. Bůh je milován a uctíván, protože je Bůh. Jeho panství a velikost vyžadují, abychom se stali Jeho služebníky. Vždy se Jej snažíme uctívat, vyjádřit svou lásku k Němu, děkovat Mu za to, čeho jsme dosáhli, a nechat zaznít náš cit, pouto a spojení s Ním.

Láska pozemská má mezi svými důvody také aspekty, jako je krása, dokonalost, forma, vzhled, pověst, síla, postavení nebo původ. Silná láska a náklonnost k nim u některých z těch, kteří upadli do mylného přidružování k Bohu, může vysvětlit, proč idolátrie existuje. Takoví lidé jsou opojeni krásou tváře nebo těla, vybranými způsoby, tleskají dokonalosti, poklekají před nádherou a velikostí, obětují svoje lidství a svobodu za bohatství a sílu, pochlebují lační po společenském postavení. Svou lásku a soucit rozmělňují mezi neplodná stvoření a neplýtvají jen své emoce, které mají patřit Tomu, kdo vlastní pravou hojnost a moc, ale zakoušejí také smrt za smrtí neopětovanou láskou, lhostejností a nevěrou těch, které milují.

Pro věřící je láska k Bohu na prvním místě a cit k ostatním prožívají skrze lásku k Němu. Není-li v ní zahrnut Bůh, je každá láska povrchní, marná, bezvýznamná a zbytečná. Více než vše ostatní musí věřící milovat Jej a člověka, protože je projevem a odrazem jmen a vlastností Božích. Lidé jim musejí tleskat s obrovským obdivem a v každé vteřině, kdy řeknou, „i tohle je díky Tobě,“ prožívat chvíle shledání s Milovaným. Toho dosáhnou jen čistí a ctnostní lidé, kteří ve tvářích ostatních dokáží číst báseň Boží. Pro ty, kteří dokáží dešifrovat, je každé stvoření zářícím zrcadlem, chvalozpěvem psaným nekrásnějším veršem a lidská tvář odráží tajemství Milosti.

Spravedlivý tě učinil zrcadlem Sebe samého,
zrcadlem Své jedinečnosti.
Hákání^[2]

Je-li lidská bytost tajemným zrcadlem skryté krásy, a to je bez vší pochybnosti pravda, potom se každý k Němu musí obrátit svýma očima a svým srdcem, uléhat v očekávání okamžiků, kdy bude moci svědčit o Jeho zjevení a vánku, který jej zavede do sídel hlubší lásky. Aby Jej potěšil, a tak získal Jeho pomoc, musí hledat a využít každou cestu, která jej zavede do Jeho blízkosti. Jeho srdce se musí, stejně jako klíč v zámku skrytého pokladu, bez ustání otáčet. Je-li láska Šalamoun a srdce jeho trůn, je zřejmé, že vládce dříve nebo později dosedne na své místo.

Usedne-li jednou Šalamoun na svůj trůn, vstoupí-li, jinými slovy, láska do srdce, lidé přemýšlejí o Něm, mluví s Ním a zakoušejí Jeho požehnání, otevřeně a doslovně, s vodou, kterou pijí, jídlem, které jedí, a vzduchem, který vdechují. Cítí teplo Jeho blízkosti ve všech svých činech. Pouta blízkosti a lásky se prohlubují, až srdce vzplanou jedním plamenem. I když je plamen lásky přivádí na pokraj zničení, nikdy si nestěžují a neobtěžují svými vzdechy ostatní. Utrpení považují za Jeho dar. Žhnou jako výhně bez plamenů a kouře. V prostotě zachovávají svou radost a lásku k Bohu a nezjevují svá tajemství těm, kteří postrádají takt.

Tato cesta je otevřena komukoli, poutník na ní však musí být upřímný a odhodlaný. Dokážou-li věřící pochopit, že všechna krása, dokonalost, velikost a velkolepost náleží Bohu, mohou se k němu obrátit se vší vůlí, láskou a citem, jichž jsou schopni, milovat Boha láskou náležející Jeho posvátnému bytí. Tato láska k Němu je potom zdrojem jednoty lidské lásky a touhy. V srdci, které je pevné v touze po jednotě a principech islámu, neexistují proti lásce provinění. Věřící milují Boha, protože je Bůh, a jakékoli přemítání o světě i jiných sférách je spojeno s Ním. Vybírají a zkoušejí tryskající prameny lásky a vodopády touhy po Bohu, Koránu a principech nejpovznesenějšího ducha. Jsou jejich oporou na cestě, po které kráčí s lidskou omylností. I když jsou láskou úplně pohlceni, jednají správně a spravedlivě. Nejsou domýšliví a toho, kdo je Pravým vlastníkem a Ochráncem všeho, Nositelem jmen a vlastností Božích, milují s úctou čistou a posvěcenou láskou.

Věřící milují Boha víc než cokoli jiného, dříve než vše ostatní i po něm jako Skutečně milovaného a Skutečně uctívaného. Touží po Bohu a každým svým činem volají, že jsou Jeho pravými služebníky.

V tomto odevzdání milují i Proroka Muhammada, Chloubu lidstva, který byl oddaným sloužícím a pravým vykladačem Boží podstaty, jmen a vlastností, posledním v řadě proroků a esencí proroctví. Milují i všechny ostatní proroky a svatořečené, kteří se stali skutečnými místodržícími^[3], nejčistšími zrcadly, oddanými služebníky všemocného Boha povolanými ztvárnit božské záměry a dohlédnout na budování a pořádek světa. Milují mládí, protože je vyvoleno Bohem jako půjčka lidstvu, které může lépe pochopit a ocenit konečný svět. Milují tento svět, úrodná pole jiných sfér, zjevení Jeho překrásných jmen. Milují své rodiče, za to, že jsou hrdiny citu a soucitu, a přijímají zodpovědnost za své děti. Milují i děti, které upřímně chrání své rodiče a jsou jim nablízku. To jsou znaky srdečného citu k Bohu a lásky kvůli Němu.

Nevěřící milují člověka, jako by milovali Boha, věřící jej milují kvůli Bohu. Láska zaměřená k Bohu vyjádřená vírou a modlitbou je jedinečná a náleží dokonalým věřícím. Tělesná láska založená na rozmarech a duši poháněné zlem je projevem hříchu a neposlušnosti skrytých v povaze člověka. Láska k Bohu a slova milujících jsou posvěceným nápojem, který by si přáli pít andělé. Naroste-li láska tak, že se odhodlají obětovat vše – materiálně i spirituálně – svému Milovanému, aniž by nechali něco pro sebe, Milovaný odmění jejich srdce. Srdce bije v souhlasu a obklopeno svou odměnou, oči vyjadřují stejnou lásku slzami. Srdce oči kárá za to, že prozradily tajemství, a nitro za to, že ochladlo. Jen vnitřní pláč a krvácení neprozradí agonii ostatním:

Říkáš-li, že miluješ, potom netruchli nad pohromou lásky,
nenech ostatní nahlédnout do svého utrpení z ní.
(neznámý autor)

Láska je sultán a srdce jeho trůn, naříkání naděje a touhy vyslovené na modlitebním koberci v těch nejodlehlejších koutech je sultánovým hlasem. Nenechte ale tyto vzdechy odlehlých míst uslyšet ostatní, jsou počátkem cesty k Bohu, ale mohou těm, kteří jsou zaslepení, sloužit jako zdroj zábavy. Patří-li láska Vševědoucímu, musí být držena v tom největším soukromí a nevyletět z jeho hnízda.

Obyčejní milenci ve své triviální lásce putují sem a tam, prohlašují svou lásku ke všemu a chovají se jako blázni, aby byl jejich cit pro všechny očividný. Milovníci Boha jsou upřímní, ale tišší. Pokládají svá čela na práh Boha a mluví s ním. Pociťují slabost, ale nenechají do svého tajemství nikomu nahlédnout. Slouží Mu svými dlaněmi a chodidly, očima a ušima, jazykem a rty a putují po místech Jeho vznešených vlastností.

Ponořeni ve světle Jeho bytí mizí v Jeho lásce. Když cítí a zakoušejí Boha, cítí žár, ale volají, „víc“. I když cítí celým srdcem, stále vzlykají, „víc“. Nenajdou uspokojení, ač milují a jsou milováni. Opakují, „víc“. Až když žádají o víc, Nádherný milovaný před nimi rozhrnuje závoje jejich moudrosti, ukazuje to, co nikdy před tím neviděli, a jejich duši šeptá tajemství. Překonají hranici, za níž se to, co cítí, co milují, to, o čem přemýšlejí, stává Jím. Ve všem, co vidí, nacházejí Jeho ladnou krásu. Jednou úplně opustí svou sílu a jejich vůle splyne s Jeho, zmizí v Jeho přáních a ocení, nakolik milují a jsou milováni, nakolik poznali a byli poznáni.

Svou lásku vyjadřují poslušností a věrností. Zamykají dveře svých srdcí, západ po západu, tak bezpečně, že do jejich domu čistoty nemůže vstoupit žádný cizinec. Celou svou bytostí dosvědčují Boha a jejich chvála dalece přesahuje jejich chápání.

Jejich víra, že se dočkají odpovědi, je neoblomná. Jsou Bohu tak blízko, nakolik Mu vyhradili svá srdce, a proto se snaží stát před Ním vzpřímeně.

I když Boha hluboce milují, necítí se jako Jeho věřitelé, naopak sami se považují za pouhé dlužníky. Jak řekla Rabi´a al-´Adawíja^[4], „přísahám na Tvou svatost, že tě neuctívám, abych dosáhla Tvého ráje. Miluji Tě a se svou láskou jsem spojila své otroctví“. Kráčejí, přeplněni láskou, vstříc Jeho hájemství, a v mysli nesou Jeho požehnání a laskavost. V srdci stále usilují být Mu nablízku, svým rozumem sledují svět v zrcadlech jmen Božích. Všude slyší hlasy lásky, jsou okouzleni vůní každé a všech květin, každý výjev je pro ně krásný, protože je odleskem Jeho krásy. Pro Něj je vše, co slyší, cítí a myslí, láska, protože celé bytí je jejím projevem.

Když jednou láska vystavěla v údolích jejich srdcí své nákladné stany, protiklady se zdají být jedním, mír a nepokoj, požehnání a pohromy, sladké a palčivé, pohodlí a nekomfort, potěšení a utrpení, vše zní a vypadá stejně. Pro milující srdce není rozdíl mezi utrpením a potěšením. Utrpení je pro ně nejlepším lékem, a pijí utrpení tak, jako by pili z řek nebe. Ať jsou doba a události jakkoli nemilosrdné, jsou klidní ve své oddanosti. S očima upřenýma na dveře, které se mají otevřít, očekávají projevy milosrdenství v jiných dimenzích.

Korunují lásku k Němu respektem a poslušností. Jejich srdce bijí v odevzdání a třesou se strachem z neposlušnosti Milovanému. Znovu hledají úkryt v Jedinečném zdroji důvěry a pomoci. Hledání souhlasu^[5] a svolení Boha z nich činí oblíbence všech na Zemi i na nebesích. Jediné, co nachází místo v jejich úvahách, je Bůh. Cítili by, že klamou, pokud by očekávali odměnu, dopustili by se nezdvořilosti, pokud by nepřijali požehnání, o které nežádali. Nejvýše si jich cení, ale s opatrností každý z nich prosí: „Ukrývám se u Tebe před pokušením.“

Horoucí touhou, nejvyšším a nejnedosažitelnějším cílem, je pro milujícího rozplynout se v touhách a přáních milovaného. Láska je založena na jednoduchých principech, soucitu, bdělosti a trpělivosti, sebeovládání, blízkosti, lásce a touze, které jsou principy nezbytnými k tomu, aby mohla být oceněna.

První lekcí na cestě lásky je očištění, zbavení se osobní touhy a vztažení všech myšlenek k Němu, očekávání Jeho projevů, i odhodlání vytrvat do konce svých dní pro případ, že On se jednou vrátí. Milovat znamená na této cestě milovat šíleně; žár je překypující vášeň, nadšení a touha, a stane-li se pravou podstatou člověka, je nářkem; uspokojením je potěšení z každého činu milujícího; sebeovládání je ochranou před opojením z požehnání Jeho přítomnosti a vedení.

Čím více dokáže člověk v sobě tyto rysy rozvinout, tím více změn je patrno v jeho chování. Někdy hledá tichou zátoku, kde se Mu bude moci svěřit. Někdy s Ním mluví o svém utrpení ze strachu, že od Něj bude odloučen. Někdy je naplněn radostí z nadcházejícího sjednocení a odpočívá v slzách rozkoše. Jindy nevidí, co se kolem něj děje, zažívá jednotu v mnohosti, a někdy se ztrácí v úzkosti míru a neslyší ani vlastní hlas.

Láska roste a rozvíjí se v nitru moudrosti. Moudrost je živena znalostmi o posvátném. Ti, kteří nejsou moudří, nemohou milovat, a ti, jejichž vnímání není dost silné, nemohou dosáhnout moudrosti. Bůh jako zvláštní požehnání, po němž mnoho z lidí touží, někdy sám vkládá lásku do srdcí. Avšak spoléhat se na úžasný zázrak je jedna věc, aktivní čekání v nekonečné křeči však znamená něco úplně jiného. Věrní služebníci u brány Spravedlivého vkládají svá očekávání v čin, jednají, a tak přes zdánlivý klid vytvářejí tolik energie, že by stačila celému vesmíru.

Tito lidé jsou oddanými milovníky, kteří ztělesňují určité vlastnosti. Na každý čin Milovaného reagují potěšením a projevují věrnost, jako opakuje Nesímí^[6]:

Neopustím Tě, Milovaný,
neopustím Tě, ani kdybys moje srdce rozerval dýkou.

Přestože bez přestání touží po Jeho blízkosti, nikdy nenaříkají. Všechna očekávání, která nemíří k Němu, ze své mysli odstranili a myslí jen na Jeho přítomnost. Mluví o Milovaném a jejich hlasy tak získávají andělskou hloubku.

Láska je pro ně vším. Mohou žít bez těla, nemohou žít bez své duše. Věří, že pro jiné kromě Milovaného není v jejich srdci místo. Jsou velcí ve své malosti, mocní ve své neschopnosti, ve své potřebnosti dost bohatí, aby dokázali řídit celý vesmír. I když působí jako útlá svíčka, mají tolik síly, aby rozzářili slunce. I kdyby se každý vydal za svým Milovaným, je stále jasné, kam a za Kým se vydali. Bohatstvím svého charakteru přesahují celý vesmír, ale když se obracejí k Němu, jsou pouhou jiskrou, stávají se ničím tím, že zapomínají na vše, co náleží jejich bytí.

Život bez Něj není pro ně dost. Život bez Něj pro ně není život. Žít život bez lásky je jako život promarnit, požitky a potěšení, které nejsou spojené s Ním, jsou jen placebem.

Tweet

Whatsapp