O informačním věku a střetu civilizací
Dnes jako v minulosti vyslovujeme různé předpoklady o budoucnosti. Jedno z těchto tvrzení se týká budoucnosti jako věku informací. Lidé, kteří o budoucnosti takto hovoří, jsou v podstatě futuristé. A mnozí další vidí ty, jenž tyto domněnky vyslovují, jako věštce třetího tisíciletí.
Spíše než objektivním hodnocením jsou ale některá prohlášení o budoucnosti a historických cyklech snahou rozvíjet myšlenky na základě určité touhy, a tak nemají větší hodnotu než jakékoli jiné předpovědi. V jejich důsledku vytvářejí lidé očekávání, stejně jako očekávají odpověď na své modlitby. Prohlášení, „budoucnost bude taková a taková,“ rodí určité snahy a tak se očekávání stává samo cílem a účelem. A je-li jednou stanoven cíl, budeme hledat různé strategie, jak ho dosáhnout, a vyvíjet úsilí, abychom ho naplnili. To je, myslím, jádro věci.
Vedle toho však existuje pokračování prorocké mise Božího posla až do dnešních dní v linii reprezentované lidmi jako Muhjiddin Ibn al-´Arábí, Imám al-Ghazzálí, Imám Rabbání, Mewláná Chalíd a Bediüzzaman[1]. Doufáme, že tato požehnaná linie bude základem znovuzrození prorockého ducha v letech, které přijdou. Islám, v čistém pojetí prvních muslimů, bude vždy znovu připraven přivítat život.
Protože ale žijeme ve světě, kde platí kauzální a další zákony, jednáme-li, aniž bychom je brali v potaz, vystavujeme se nebezpečí determinismu. Muslimové užívají svou svobodnou vůli a dokáží příčiny zvažovat tak pozorně, až se může při pohledu z vnějšku zdát, že jednají jen na základě zákonů kauzality. Na druhé straně ale musejí muslimové pohlížet na výsledky svých činů s úplným odevzdáním a důvěrou v Boží vůli, aby se ten, kdo se dívá zvenku, domníval, že příčinnost úplně odmítají.
Takové jednání na jednu stranu ukazuje, že příčiny jsou velmi důležité a vše, co lidstvo činí, by mělo být plánováno a činěno na jejich základě. Na druhé straně, ve strachu nedopustit se popírání všemohoucnosti Boha, by měli vědět také to, že osobně nedosáhli žádného úspěchu, že všechny úspěchy jsou přímo od Boha.
Po této analýze můžeme shrnout naše myšlenky o budoucnosti takto: V budoucnosti bude vše soustředěno kolem poznání, horizonty, které byly temné kvůli naší lhostejnosti, se znovu rozjasní. Byli jsme velmi lhostejní k vědeckému poznání založenému na Koránu, jehož dosáhlo 4. a 5. století po hidžře, a obrátili jsme se tak zády k velmi důležité dynamice, která nás mohla udržet na nohou. Vždy mě rmoutilo, že se medresy vzdaly súfismu, který může být vnímán jako spirituální život islámu. Později poklesl i jejich zájem o experimentální vědu a po jejím následném úplném vyloučení jsme nedokázali držet krok se zeměmi, které se vědecky rozvíjely. Lhostejnost, kterou jsme projevili, musíme vynahradit a vystavět náš zítřek na poznání, aby z něj vše mohlo čerpat svou sílu.
Poznání zaujme velmi významné místo ve světě, který se stále zmenšuje s tím, jak se čas a prostor smršťují. Důležité však je, zda budeme na takový svět připraveni. Dnes působí po celém světě, v mnoha různých státech, celá řada vědců. Podle mého skromného názoru jich však stále není dost, aby vytvořili nový, šťastnější svět, nepracují totiž společně. Proto potřebujeme nový způsob uvažování a nové vzdělávací instituce. Nové generace je třeba mobilizovat v každém období jejich života, od školky po gymnázia a univerzity. Protože v budoucnosti bude vše čerpat svou sílu z poznání, pouze tak je možné budovat poznání zítřka.
Huntingtonova tvrzení
Huntingtonovy teze nejsou podle mého názoru ani tak výpovědí o budoucnosti, jako typem prohlášení, které určuje nové cíle a snaží se ovlivňovat veřejné mínění v jejich rámci. V sovětské éře existovala idea střetu mezi Východem a Západem, či mezi NATO a zeměmi Varšavské smlouvy. Tentokrát se noví nepřátelé vytvářejí střety civilizací na základě náboženských a kulturních rozdílů a tak se kladou nové základy vlády existujících mocenských bloků.
Dosud byl konflikt něčím, co si jistá mocenská centra přála. Pro davy se bilo na poplach před často domnělým děsivým nepřítelem; ten byl ale více imaginární než skutečný, stačilo to však na to, aby byly davy připraveny na jakýkoli druh boje.
Žádné posvátné náboženství nebylo ale nikdy založeno na konfliktu, ať je to náboženství reprezentované Mojžíšem a Ježíšem nebo Muhammadem. Naopak, tato náboženství, a zvláště islám, jsou striktně proti chaosu, zradám, konfliktům a útlaku. Islám znamená mír, bezpečí a blahobyt. A tak jako náboženství založené na míru, bezpečí a světové harmonii, jsou pro něj válka a konflikt negativní. Ve výjimečných případech existuje právo na sebeobranu, tak jako se tělo snaží zbavit bakterií, které je napadly, i to však smí být činěno jen podle určitých principů. Islám vždy spojoval mír a dobro. Islám považuje válku za druhotnou událost a stanovuje pravidla, jak udržovat rovnováhu, aby se jí předešlo. Islám například pojímá spravedlnost a světový mír jako základ:
Nechť nenávist k lidu nevěřících vás neuvede do hříchu tím, že budete nespravedliví.
(súra Prostřený stůl, 5:8)
Islám vyvinul určitý způsob ochrany založený na určitých principech k obraně víry, života, majetku a příštích generací, stejně jako to činí moderní právní systémy. Křesťanství jako náboženství abstraktní lásky od samého počátku válku kategoricky odmítá a nemá ani pravidla, která by tuto lidskou a historickou realitu regulovala. Nedokázalo však zabránit konfliktům, jakými byly stoletá nebo druhá světová válka, ani útokům v Hirošimě a Nagasaki.
Huntingtonův pohled i podobné přístupy jsou bohužel založeny na konfliktu a odrážejí plány, podle kterých má vláda skrze boje pokračovat. My s požehnáním a milostí Boží učiníme, co je v našich silách, abychom pomohli vát větrům tolerance a dialogu; známe je jen krátce, mají ale naději šířit se celým světem. Dá-li Bůh, dokážeme, že předpovědi takových autorů jsou mylné. Věříme, že tento vítr je dost silný, aby překonal smrtící zbraně, přemohl vojenské jednotky i všechno zlo, které může nastat. Skutečnost, že každý segment společnosti vyjadřuje a uvádí v život toto poselství, jehož kořeny leží v minulosti v odkazu proroků, je laskavostí pro ty, kteří jsou dnes oddáni lásce. Tvrdíme, že tolerance a dialog by měly být v naší zemi zastoupeny nejlepším možným způsobem a my se tak mohli stát příkladem celému světu. Takový příklad podpoří jednotu lidí, shodu na stejných základních lidských hodnotách, a dá-li Bůh, lidstvo prožije ještě jedno jaro před tím, než uvidí konec světa.
- Vytvořeno dne .