Na úsvitu nového světa

Život a duch naděje

Pohlíží-li se na život skrze okno Dárce života, je naděje dynamickým činem, který neslábne. Je potravou těm, kteří stále neuvažují jen o sobě, ale spíše o druhých, těm, kteří skutečné štěstí nacházejí ve štěstí ostatních, a těm, kteří svůj život nalézají ve zlepšování života jiných; je zdrojem energie, který nikdy neslábne, pro ty, jež zasvětili sebe samé požehnanému ideálu života v srdci a duši, osvobodili se z vězení času, prostoru, hmoty, fyzického a sobeckého. A tak, i když si všichni ostatní myslí, že vše skončilo, v časech, kdy byly velké osobnosti národů poníženy, v časech, kdy odhodlání a vůle, otřásané bouřemi a povodněmi, zemřely, v časech, kdy ti, kteří vyrostli, aby záviseli na svém postavení, vzdělání, bohatství, prosperitě a silách, které nezávisejí na skutečném Držiteli síly a moci, a ti, kteří proto nedokázali nalézt pravdu, svázali svá srdce s hvězdami, Sluncem a Měsícem, objekty, které blednou na nebi, čelí zoufalství. Naděje lidí ideálů, těch lidí, které jsme popsali na prvních řádcích, je tak silná, že mohou za všech okolností čelit vesmíru. Pokračují neotřeseni na své cestě, i kdyby jejich propočty a plány tisíckrát selhaly, cítí prosperitu, i když čelí chudobě. Jsou životem pro mrtvé duše a silou pro ty, kteří padli na kolena.

Někteří lidé na Západě říkají: „Když dojde všechna naděje, dokonce i naděje na obranu, začíná útok Turků.“ Nové, svěží ratolesti, které se objevily po vpádu Mongolů a rozdělení Anatólie^[1], nové soustředění sil a nárůst vitality po porážce v údolí Çubuklu, Gallipoli^[2]  a následně válka za nezávislost^[3], která se vedla až k vlastnímu zničení, dávají tušit, že esenciální funkcí našeho národa v historii je psát a přepisovat příběhy obnovy na základech naděje a víry.

Dnes se snažím o trpělivost tváří v tvář vážným zdravotním problémům; zažívám stesk po domově, protože jsem daleko od své vlasti, míst, která miluji víc než život sám; daleko od vody, vzduchu, skal, půdy, nebe a lidí s tvářemi jako růže – hluboce se mi po nich stýská. Sleduji – i když vidím jen záblesky – úzkostlivě, ale zároveň s nadějí, co se děje v mé vlasti, v zemi, o které si dnes mnozí myslí, že v ní nejde žít. Snažím se vidět, jakými směry se budou ubírat poslední pokusy Ameriky, a stále se snažím udržet naživu svou naději pro svět a lidstvo, svěží jako zelené listí, a hledět k zítřku s úsměvem.

Lidskost je zdrojem všeho

Lidé, se všemi svými atributy, jsou stvořeními, kterým je těžko rozumět. Esence všeho, co bylo stvořeno, je přítomna v lidech, a tak je možné pochopit bytí skrze poznání lidstva. Rozumět lidskosti je základním principem poslání člověka, protože je oknem, které otevírá pochopení Stvořitele. Proto první a hlavní službou lidských bytostí je objevovat a poznávat sebe samé a potom obrátit pohled – opatřený čočkou osvícené přirozenosti – ke svému Pánovi. A je neštěstí, že většina z nás to opomíjí. Mimochodem, kolik lidí, kteří jsou k sobě kritičtí, dokážeme vyjmenovat? Kolik těch, kteří každý den znovu objevují sebe samotné, znovu objevují své slabosti, své schopnosti, své nedostatky a zdroje síly i to, co získali a ztratili, dokáže putovat svými vnitřními světy? Kolik lidí, které známe, se snaží poznat své bytí – ne z pomíjivé úzkosti nebo běžné zvědavosti, ne pohledem na své chyby a sebeponižováním – ale jako spravedlivý, profesionální a racionální lékař posadí sebe samotné na vyšetřovací lehátko v touze pátrat a poznat své pravé já, prozkoumat se realisticky a diagnostikovat svou chorobu? Právě proto, že tento čin nebyl vykonán, nemohlo lidstvo nalézt štěstí a stále nedokáže nalézt svůj vlastní ztracený ráj.

Právo menšiny?

Není možné neocenit výsledky vědeckého zkoumání, divy civilizace, produkty techniky. Uspěli jsme ale v tom, jak tuto vědu a technologii – produkt všech snah a intelektuální práce – rychlost a globalizaci, kterou přinášejí, zapojit do služby vyšším účelům? Slouží prostor, který se každý den více a více smršťuje, až nebude větší než vesnice, a čas, který se lidé snaží srazit na nulu, účelům, které nás přesahují, nebo jen pozemské prosperitě malé skupiny lidí, kteří mají na tohle vše patent? Dosáhnout nejvzdálenějších koutů vesmíru, zkoumat každou existující věc, seznámit se se světem, jako by byl naší vesnicí či čtvrtí, objevovat informace i o těch nejskrytějších aspektech věcí – je-li toto vše nadřazeno touhám a potřebám lidí, je-li respekt k lidskému soukromí a hodnotám vykořeněn a vydán na pospas – musíme zvážit, zda je výhodné žít ve světě se všemi těmito moderními produkty, nebo zda je lepší žít bez nich, ve světě dávných staletí, kdy byli lidé šťastnější a kdy byly osobní i společenský život a vztahy založeny na lidských hodnotách.

Až dosud nebyly nikdy věda, technika ani rychlost základní potřebou lidstva. Bylo by nekorektní oponovat vědě a technice idealistickými myšlenkami, takové protivenství patří do utopií. Lidstvo nezíská nic z křiku proti strojům a obviňování továren. Stroje budou dál fungovat, továrny budou dál vypouštět kouř, i když na ně budeme vršit kletby. To, co je zde důležité, není nějaká konkrétní technologie, ale to, kdo ji a vědu kontroluje a jakým účelům slouží. V rukou nezodpovědné menšiny mohou věda a technologie změnit svět v peklo, jsou-li však v rukou andělů, nikdo nebude trpět. Lidstvu ublížili nejvíce ti, kteří se domnívali, že pravda náleží tomu, kdo má moc a nenasytné ambice. Věda, technika i rychlost, kterou nám umožňují vyvíjet, jsou posvátné a cenné pouze úměrně tomu, nakolik směřují lidstvo k lidským cílům, umožňují jich dosáhnout, přinášejí mír a štěstí, potlačují bolest odloučení, poradí si s nemocemi, slouží všeobecné harmonii světa, zajišťují rovnováhu mezi státy, podílejí se na řešení pozemských i spirituálních problémů a jsou tím, co spouští výzkum, který přinese skutečnosti, jež rozšíří naše poznání. Když jsou ale věda a technologie vzdáleny těmto cílům, když se stávají hodnotami samy v sobě a o sobě, očekává-li se že budou sloužit jen samy sobě či zájmům malé skupiny lidí, je lepší jejich absence než přítomnost.

Technika a věda ve službách lidstva

Věřím, že na techniku i vědu je třeba pohlížet z této perspektivy. Chceme se ptát, komu dnes věda a technika slouží. Slouží vztahům mezi lidmi, mezi jednotlivci a společností, mezi společností a státem; slouží vzájemné lásce, respektu a podpoře, toleranci a přijímání každého v jeho vlastním kontextu, pravdě a loajalitě, respektu k právům, nebo slouží prolhanosti a klamům?

Slouží srdečnému respektu k právu všech, tomu, co by mělo být chráněno jako právo na víru, život, osobní vlastnictví, reprodukci, mentální a fyzické zdraví? Slouží dobrým záměrům, vzájemnému porozumění; slouží vztahům mezi státy a národy, slouží tomu, co je správné, co je spravedlivé? Podporují sdílení, nezneužívání, respekt k lidským právům a svobodám, nebo slouží suverenitě kapitálu a kruté síle? Zdůrazňují-li věda a technika tyto negativní prvky, tvoříme pro budoucnost scénáře nočních můr. Jsou-li navíc dnes univerzálně platné hodnoty, na kterých je založena globalizace, ty právě vyjmenované negativní hodnoty, může být skutečností i to, že dnes většina světa žije s dvěma dolary na den a miliarda lidí přežívá s ještě méně prostředky, skutečnost, že čtvrtina světa nemá přístup k nezávadné pitné vodě, že nejhroznější nemoci jako AIDS se stále rapidně šíří a děsí lidstvo, skutečnost, že zdraví, které je nezákladnější potřebou lidstva, se stalo průmyslem s velmi nákladnými službami, skutečnost, že globální oteplování a znečištění roste, skutečnost, že většina světové populace žije bez demokratických práv a porušování lidských práv se stalo normou, že životní podmínky na řadě míst světa jsou bezútěšné a že děsivou realitou celého lidstva se staly nepředvídatelné činy lokálního i mezinárodního terorismu.

Muslim nemůže být teroristou

Nejdřív bych měl zdůraznit, že o náboženství, které seslal Bůh, ať už se mu říká judaismus, křesťanství nebo islám, nelze tvrdit, že umožňuje terorismus, nebo že ho dokonce nařizuje. Život má v pohledu Božím výsostnou důležitost. Celé bytí bylo naprogramováno, aby dalo cestu životu. Život je jméno posvátného tajemství, které jedné věci umožňuje uchovat všechny ostatní. Věc bez života je sirotek, i kdyby byla rozsáhlá jako pohoří, a její vztahy s tím, co ji obklopuje, jsou omezeny jen na místo, kde se nachází. Na druhé straně něco, co má život, ať je prosté jako včela, může celý vesmír nazývat svou zahradou a pohlížet i na květiny jako na své přátele. Včela má řadu vazeb na různé druhy bytí, od Slunce ke vzduchu, od vzduchu k lidem. V životě se soustřeďují všechna jména Nejdokonalejšího, je ohniskem projevů všech jeho atributů. Bůh, který dal životu takovou důležitost, jej učinil i jednou z pěti základních hodnot, které má náboženství jím seslané ochraňovat. Podle islámu je zabití jednoho jediného člověka stejně závažné jako vražda celého lidstva, a proto zachránit život člověku je jako zachránit lidstvo celé. A protože jsou chráněna všechna práva, není menších nebo větších práv, práva jednotlivce a společnosti jsou si proto rovna. Člověk nemůže být obětován pro někoho jiného a tak bylo nařízeno, že převáží-li loď devět vrahů a jednu nevinnou duši, nesmí být potopena, aby byli vrazi potrestáni^[4].

Teror nemůže být prostředkem dosažení islámského cíle

Tak jako islám předepisuje, že cíl všech činů muslima musí být spravedlivý, zdůrazňuje zvláště i to, že všechny prostředky, jimiž se cílů dosahuje, musejí být spravedlivé, a připomíná nám ty, kteří se snažili dosáhnout legitimního cíle nelegitimní cestou a kteří nakonec dosáhli úplného opaku toho, oč usilovali. Proto teror nemůže být prostředkem, kterým je v souladu s islámem možné čehokoli dosáhnout. Islám navíc nikdy nepodporoval válku, ačkoli ta je realitou světa a jedním z nejvýznamnějších prvků historie lidstva; islám svázal válku první a prvořadou podmínkou obrany a principem, že vyvolávat rozkol je horší než vražda, a tak prohlásil válku za spravedlivou, pouze pokud předchází chaosu nebo útlaku. To jsou skutečnosti, které podle islámu podmiňují vedení války; islám poprvé v lidské historii stanovil závažná omezení tohoto fenoménu. A historií zněly takové příkazy:

Ať vaše srdce neopustí strach z Boha. Nezapomeňte, že bez pomoci Boží, nedokážete nic, pamatujte, že islám je náboženstvím lásky a míru. Ať je vám příkladem odvaha Božího posla. Neničte obdělaná pole ani sady. Nezraňte ty, kteří dlí v chrámech, ani ty, kteří se odevzdali Bohu. Nezabíjejte nevinné, zachovejte úctu k ženám, neurážejte poražené. Nepřijímejte od místních dary. Nikdy neporušte čas pěti modliteb. Strachujte se před Bohem a pamatujte, že smrt vás může dostihnout všude, i když jste tisíce mil od bitevních polí. Buďte vždy na smrt připraveni.^[5]

Tyto příkazy připomínaly v historii islámu hlavy států svým velitelům a byly bez výhrad následovány. Válka může být vedena pouze státem, a není proto možné, aby ji vyhlásil jednotlivec nebo organizace; je navíc jasné, že teroristické činy, které jsou mimo kontrolu, cílí na hodnoty, které musejí být chráněny, a ničí bezpečí, nemají v islámu žádné místo. Proto tak jako žádný terorista nemůže být skutečným muslimem, žádný muslim nemůže být teroristou. Muslim nemůže být teroristou, protože islám stanoví ty nejpřísnější z pozemských trestů pro ty, kdo útočí na životy a bezpečí lidí; v příštím světě propadnou ti, kdo popírají Boha, spolu s těmi, kteří berou životy, věčnému peklu. Člověk nemůže spáchat čin, za který hrozí takový trest, je-li muslimem, má-li víru a zná-li islám. Proto nemůže být terorista pravým muslimem, tak jako muslim nemůže být teroristou.

Problémy islámských společností

Pokud ale teroristické činy pokračují, v islámských společnostech nebo jinde, je třeba především jasná diagnóza situace, a potom jakákoli léčba, kterou si tato diagnóza žádá. V této souvislosti lze uvést hlavní důvody, proč se někteří jednotlivci v islámském světě zaplétají nebo jsou nuceni zaplést se do sítě terorismu a proč je terorismus tak závažným problémem:

a) Islámské společnosti vstoupily do 20. století jako ti utlačovaní, ti, jimž se křivdí, ti kolonizovaní; první polovinu století zabraly války za osvobození a nezávislost, které probíhaly již od 19. století. Ve všech těchto bojích hrál islám roli důležitého faktoru jednotícího lid a podněcujícího k činu. Protože války byly vedeny proti těm, kteří byli vnímáni jako okupanti, islám, národní nezávislost a osvobození se staly jedním. Potom když se v těchto oblastech ustavily národní státy a měly vést veřejnost ve jménu islámu, vydaly se ale cestou protikladnou k jeho hodnotám a tradicím. To v očích veřejnosti učinilo z islámu útočiště před vládou a mnozí tak bohužel začali islám vnímat jako politickou ideologii.

b)V řadě regionů islámského světa vlády, které ignorovaly a potlačovaly veřejnost a které jsou ve své povaze oligarchické, pracovaly pro blahobyt dynastií, rodin, jejichž byly členy, spíše než pro prosperitu své země a jednotu lidu a státu, a tak klesly na úroveň obyčejných tyranů, kteří si v očích veřejnosti zaslouží odpor. Chudé a nevzdělané masy se staly nepřáteli vlastní vlády.

c) V islámských společnostech i národech rostly kořeny teroru z chudoby, ignorance a nedostatku vzdělání. Na řadě míst stále existují feudální a tribální systémy a na těchto místech pohlíží stále většina lidí na rozvinuté země Západu, země, které už jednou jejich vlast okupovaly, jako na ochránce svých vládců, a jsou tak pro ně odpovědné za zlo a útlak, kterými jejich země trpí.

d) V islámských společnostech ani regionech popisovaných jako země třetího světa se nikdy plně nerealizovaly hodnoty jako demokracie, základní lidská práva, šíření vědomostí a vzdělání v rámci společnosti, ekonomická prosperita, rovnost produkce, institucionalizace spotřeby a příjmů způsobem, který předchází vytváření tříd, primát práva a spravedlnosti, hodnoty, které jsou akceptovány po celém světě. Odpovědní za tuto situaci jsou bezpochyby vládci těchto zemí a jejich podporovatelé – rozvinuté země Západu, které jim pomáhaly udržet moc. A tak i když tyto země mohou uvedené hodnoty ctít, jsou lidmi třetího světa viděni jako ti, kteří jsou neupřímní a zneužívají je.

e) Dnešní svět, jak jsme stručně uvedli, se v důsledku obrovského rozvoje přenosu informací a cestování smrštil do velikosti velké vesnice. Všichni lidé a všechny země jsou dnes sousedy. Několik z nich, menšina, žije v luxusu oceánu přebytku, zatímco velká většina je chudá, extrémně chudá. Kolonialismus a exploatace, které jsou prováděny velmi skrytě, jsou považovány za jeden z nejvýznamnějších důvodů chudoby, většina navíc strádá natolik, že nedokáže pokrýt ani své nejzákladnější potřeby. Všechny tyto faktory vedly k pocitu zášti, nenávisti a nepřátelství. Je navíc smutnou skutečností, že nespravedlivé činy jsou právě tak normální jako ty spravedlivé. Korupce, lži, touha po snadně vydělaných penězích, sobeckost, individualismus, mezinárodní gamblerství, pašeráctví (zejména drog a zbraní) se vyskytují téměř v každé zemi světa. Mafiánské organizace, které takové aktivity umožňují, a jiná podobná uskupení, velké holdingy, trusty a kartely, jsou součástí smrtící soutěže a zaměstnávají krvavé vrahy a zločince, kteří jsou jejich fyzickou silou. Skutečnost, že tyto organizace živí a podporují takové aktivity, je bezpochyby dalším důležitým a nepopiratelným faktorem toho, proč terorismus nabývá mezinárodního rozsahu.

f) Důležitějším důvodem terorismu i jiných velkých sociálních problémů, které dnes ohrožují lidstvo, než všechno, co bylo řečeno, je fakt, že náboženství, a náboženské hodnoty, spiritualita a etika se smývají ze světa. Svět prochází spirituální krizí, všechny pilíře, o které se opíralo lidstvo, se zřítily a byly zničeny. Satanismus, proudy, které jsou fundamentálně materialistické a naturalistické, ale zdají se být spirituální (nové vznikají každý den), a tak zvané kulty připravují půdu pro násilí a sebevraždy. Tyto fenomény jsou jako epileptický záchvat, který otřásá naším světem, tříští jej horečkou. Ptát se, proč lidé páchají sebevraždy, zabíjejí a užívají drogy, když ztratili všechnu svou naději, když vidí minulost jako prázdnou hrobku a budoucnost jako bezednou propast, život jako nesmyslný, může jen slepý nebo lhostejný.

g) Závěrečná poznámka, kterou je třeba učinit, zní takto: i skutečnost, že dosud neexistuje žádná definice nebo kategorizace terorismu akceptovaná všemi národy, nebo alespoň ustavená OSN, představuje vážný problém. Jaké činy mají být považovány za akt terorismu, a které nikoli, kdo je terorista, a kdo není? Každý má, zdá se, na tuto otázku svou odpověď. Jeden je teroristou, zatímco druhý bojovníkem za svobodu; ten, kdo bojuje kvůli ideálům, může být jiným považován za teroristu. Má-li být na mezinárodním poli vedena válka proti teroru – a taková kampaň je zcela jistě třeba – je v první řadě třeba definice terorismu, kterou bude akceptovat přinejmenším OSN. Bude-li toho dosaženo, mezinárodní válka proti teroru může přinést spravedlivý stav, který budou všichni akceptovat, stav, v němž nikdo nebude moci nikoho obviňovat, to bude možná první krok v prevenci terorismu.

Hlavní tkanivo sociálního života

Tkanivo sociálního života je založeno na náboženství, právu, moudrosti a síle. Člověk nebo společnost bez náboženství nemohou trvat dlouho, stejně jako nemohou nikomu přinést užitek. Náboženství je nezbytný prvek, který vstoupil do našeho života, ať ho budeme akceptovat, nebo ne. I kdybychom byli nejdokonalejšími stvořeními, opojenými svou svobodnou vůlí, existuje stále řada nezávislých prvků, které obklopují naše životy a na které jsme vázáni. Kde se narodíme, kdy se narodíme, kde a kdy tento svět opustíme; to vše se rozhoduje mimo nás. Nemůžeme mluvit do toho, kdo bude naší rodinou – našimi matkami a otci – jaká bude naše rasa nebo fyzické vlastnosti. I naše tělo funguje zcela nezávisle na naší vůli, nemůže nemít hlad, žízeň, nemůže necítit ospalost. I cesty a způsoby, jimiž tyto potřeby uspokojujeme, jsou na nás nezávislé. V nejjednodušších denních činnostech, v jídle a pití, je naší jedinou rolí si jídlo a pití opatřit a rozhodnout se, že tak učiníme: v naplňování potřeb se naše role nerovná ani jednomu procentu.

Ať se nám to líbí, nebo ne, naše činy jsou limitovány určitými podmínkami. Náboženství je jednou z nich. Ať to přijímáme, nebo ne, náboženství je jedním z nejzákladnějších elementů našich životů, elementem, který nemůže nic nahradit. Hraje životně důležitou roli v organizaci a regulaci spirituálních potřeb, které jsou významnější a důležitější než vše materiální.

Náboženství není důležité jen samo pro sebe a o sobě, ale organizuje i individuální, rodinný a sociální život i náš život materiální. Je klíčové pro stanovování a vymáhání zákonů, které regulují principy některých aspektů našeho života. Cílem přitom není zákon nebo jeho aplikace, ty získávají jen takovou hodnotu, nakolik slouží lidstvu a společnosti. Při určování pravidel je třeba dobře se seznámit s člověkem a jeho charakteristikami, zvážit jeho esenci. Je třeba znát společnost, která sestává z lidí s jejich vědomím a vůlí, potřeby a prostředky, jimiž je uspokojuje. Je nezbytné poznat vztahy, které existují mezi jedinci v jejím rámci.

Jednotlivci jsou jako atomy celku, a je tak třeba brát v úvahu vztahy a vazby, které je vážou ke kolektivnímu duchu společnosti. V poznání společnosti a těch, z nichž se skládá, hraje náboženství důležitou roli, protože Stvořitelem lidstva i Tím, kdo učí náboženství, je Bůh. Proto je role náboženství pro pochopení člověka a společnosti tak kritická, že odhadnout jeho význam je skoro nemožné.

Neoddělitelnost náboženství a společenského pořádku

Za druhé, stejně jako má síla své nepopiratelné místo ve vymáhání práva, i význam náboženství na tomto poli je obrovský. Náboženství je založeno na praktikování víry v existenci Bytosti, která vidí člověka, kontroluje jej a ví nejen to, co dělá, ale i to, o čem přemýšlí a co zamýšlí. Tato víra je pro člověka přirozená, vždy dříme v jeho svědomí a nechává se pocítit. Zatímco zákonům a vládám tohoto světa je možné uniknout, není možné překročit hranice Božího zraku, a proto náboženství člověka učí, že je odpovědný za to, co činí v tomto světě, a že bude souzen ve světě příštím podle toho, jaké jeho skutky byly. Na základě toho mu bude buď dáno věčné štěstí, nebo bude potrestán.

Za třetí, etické principy náboženství, které kultivují lidstvo, nejsou nahraditelné ničím z tohoto světa. Je nepopiratelné, že tyto etické kánony jsou kritériem, které akceptovali všichni lidé. Odolává bytí i času a to, zda dokáže vyvolat kýžený efekt, závisí na tom, jaká je úroveň víry a její aplikace ve společnosti.

Náboženství v dnešním západním světě

Někteří lidé mohou mít sklon tvrdit, že náboženství nemá dnes v životě rozvinutých zemí, jakými jsou Amerika nebo státy západní Evropy, žádné místo. Musíme okamžitě říci, že to není pravda, protože i tyto země jsou oddány svému náboženství. Jak jsme řekli výše, přestože náboženské hodnoty mohly být posledních 200 let oslabovány, lidstvo dnes znovu náboženství hledá a upíná se k němu. I když mohou být společnosti vůči náboženství do určité míry lhostejné, jako je tomu v západní Evropě, zdá se, že ti, kteří se podílejí na vládě, jsou spíše nábožensky založení. Ačkoli všem těmto zemím vládne sekularismus, nikdy neexistovalo přesvědčení, že náboženství by mělo být ve společenském, nebo dokonce politickém životě země opuštěno. Západní historikové tvrdí, že křesťanství je nejvýznamnějším prvkem formování moderní sociální struktury Evropy. Křesťanství podle nich hrálo roli, která přesahovala do pole politiky a sociálních problematiky, a vždy bylo rozhodující v určitých oblastech, například v zákonech o urážení náboženství, svátcích nebo kolektivní modlitbě.

I ve státech jako Kanada nebo USA se většina populace hlásí ke svému náboženství a religiozita je ceněna ve veřejném životě i na různých úrovních vlády. I v jejich právních systémech, je možné sledovat vliv náboženství. Například ve Spojených státech jsou tresty za zločiny jako usmrcení člověka někdy přísnější, než jaké předepisuje islám.

Všechny národy mají navíc vlastní charakteristiky vyplývající z jejich povahy, historie a kultury. Turci jsou muslimy po staletí a je nemožné je od islámu oddělit. V časech, kdy se od něj sami vzdálili, nikdy nenašli mír nebo pokrok, naopak tato cesta je vedla jen k úpadku. Islám se totiž nepodobá žádnému náboženství. Židé nemusejí věřit v Ježíše, Bibli, Muhammada a Korán, jsou pravověrní, i pokud v ně nevěří. Podobně křesťan je považován za nábožensky založeného právě proto, že v Muhammada nebo Korán nevěří. Tato náboženství totiž neakceptují posvátné systémy a knihy, které je následovaly. Jedině tak ale může víra nalézt své místo v širokém spektru posvátných náboženství, která pocházejí z judaismu a křesťanství. V tomto spektru existuje kniha a její prorok, a tak celý svět nemůže úplně sejít ze své cesty.

Když je někdo pokořen, může zkysnout jako mléko, ale i z takového mléka je možné vyrábět potraviny. Použijeme-li jinou metaforu, náboženství se může ukrýt v některé z mnoha komnat paláce a být ozářeno světlem, které tam nalezne. Islám zahrnuje všechna náboženství. Víra v Muhammada a Korán je poslední a nezbytná a víra ve všechny proroky a knihy je jedním z pilířů islámu. Islám je komplexní a spojuje vše.

Použijeme-li znovu metaforu paláce, islám je jako elektrický systém, hlavní generátor pro celou budovu. Odmítneme-li tento systém, celý palác, celý svět se utopí v temnotě. Není žádné jiné světlo, které by mohlo zářit. Ti, kteří toto světlo opustí, jsou anarchisté, kteří odmítají jakýkoli řád.

V posledních třech staletích, staletích, která byla pro muslimy dobou útlaku, i dnes, kdy je tvář islámu očerňována těmi, kteří se prohlašují za jeho pravé zástupce, i jeho nepřáteli, počet lidí, kteří se k němu obracejí, stále roste, a počet těch, kteří se odvracejí je stále mizivý. To může ilustrovat skutečnost, o které diskutujeme. Ti, kteří usilují o řád v Turecku i jinde ve světě, by se měli řídit islámem a přijímat jej, nikoli odmítat a vydávat na pospas těm, kteří jej mylně vykládají a aplikují.

Ve zdravé společnosti by se měly zákony zakládat na moudrosti, neměly by být v protikladu s esenciální povahou lidstva a přirozeným uspořádáním, ve zkratce se zákony stvoření. Zákony by měly počítat s charakterem národů a národními a náboženskými hodnotami. Měly by dbát na logiku a selský rozum a být přijatelné pro většinu. Spolu s náboženstvím, historií, tradicemi a národními hodnotami jsou pro formulování a institucionalizaci zákonů nezbytné i hlavní principy sociologie, antropologie, i fyziky a chemie.

Právo není nezávislá věda, je to věda, která zahrnuje mimo jiné náboženství, historii, filozofii, sociologii, sociologii historie, psychologii, antropologii, fyziku nebo chemii, a v tomto světle je třeba na ni pohlížet. Jinak budou jeho nařízení jako šaty, které nesedí a je třeba je přešívat. Materiál je nekvalitní, střih špatný, velikost neodpovídá. Takový oblek je potřeba znovu nastříhat a ušít, jinak přinese společnosti víc zla než užitku.

Síla nemůže být účelem

Jiným důležitým elementem v tkanivu společnosti je síla. Bez pochyby i pro její existenci jsou posvátné důvody. Tak jak by bez síly nebylo možné vymáhat právo, bylo by nemožné ochraňovat bezpečí země, zvláště před cizími mocnostmi.

Síla má své zvláštní místo v zajišťování práva a pořádku, a proto musí být respektována. Sama o sobě ale není hodnotou ani účelem, nemůže být konečným cílem. Je nutné ji respektovat, jen dokud slouží právům člověka a spravedlnosti. Síla, která se vymkla kontrole, je v rukou menšiny, která hájí své vlastní ambice a zájmy, nikdy nepřinese právo a spravedlnost, bude jen potvrzovat bezpráví a bezhlavost. Názor, že by práva měla být obětována síle, že by osobní zájem měl dominovat všem ostatním hodnotám, a hořký rasismus nahradit univerzální hodnoty, představa, že by národní a mezinárodní problémy měly být řešeny krutou silou, byly pro lidstvo vždy problémem. Tam, kde se problémy řeší násilím, není možné hovořit o rozumu, úsudku, právech, justici nebo spravedlnosti, naopak tato místa jsou místy bezpráví, nespravedlnosti a útlaku.

I když je síla potenciálním nástrojem, který odstraňuje problémy – v rukou spravedlivých a je-li vedena rozumem – v rukou krutosti, která vyrůstá na ose emocí, byla vždy nástrojem destrukce. Divoká síla předpokládá neomezenou svobodu, nezabezpečuje právu, spravedlnosti, zákonům nebo rozumu jejich hodnotu. Taková fatální chyba zatemnila a znejistila pohled Alexandra, to zničilo Napoleonova génia, to změnilo Hitlera v šílence století.

Není přehnané tvrdit, že bezuzdná síla přináší chaos. Chaos neskončí, dokud se ti, kteří ve světě zastupují sílu, neodevzdají spravedlnosti, a masy, které je následují, nepohlédnou na svět jejím prizmatem.

Válečná politika USA

Otázka, na kterou se snažíme odpovědět, spadá do rámce základních principů a obecných pravidel, které byly vyjádřeny dost jasně a nepotřebují další vysvětlení. Chceme-li mluvit o nedávných událostech, můžeme jen zopakovat sociologický fakt, fakt, který byl některými mylně vykládán a který jsme už zopakovali mnohokrát před tím: síla vždy udržovala rovnováhu světa a bude ji udržovat stále. Jednou jí byl Řím, na čas islám, nejdříve skrze Araby a později muslimské Turky.

V 19. století zaujala pozici toho, kdo vytváří rovnováhu světa, anglosaská oblast. Nejdříve Britské impérium a po druhé světové válce Amerika. Bůh říká v Koránu, že svěřuje majetek, komu chce a komu chce, jej může odebrat. Koho chce, učiní respektovaným nebo ponižovaným, On určuje vítězství, porážky, svrchovanost i závislost.

Čas neplyne přímo, ale spíše po kruhové oběžnici. Tak jako Země obíhá Slunce, i čas a dějiny se přibližují svému dílčímu cíli. To vše určil Bůh, do určité míry může ale běh věcí ovlivnit také vůle člověka, která se projevuje jeho chováním. Pohlédneme-li na to, co se děje ve vesmíru, objevíme činy Toho, který stvořil a řídí bytí, kterým říkáme zákony. Některé jeho zákony jsou manifestovány jako náboženství, existují i ty, které projevují Jeho činy v životě lidstva a vesmíru. Tak jako to, zda následujeme náboženství a jeho pokyny, které můžeme nazývat zákony náboženství, má své důsledky, ocenění a tresty, které se projeví částečně v tomto světě, ale především ve světě příštím, má i následování nebo ignorování zákonů věd, jakými jsou fyzika, chemie, biologie a astronomie, důsledky, které se projevují v tomto světě a částečně ve světě příštím.

Mezi zákony, které se týkají života na Zemi, patří skutečnost, že dosažení cíle je, většinou, výsledkem trpělivé vytrvalosti, a k pádu do prachu cesty vede většinou netrpělivost. Bohatství je výsledkem tvrdé práce, chudoba lenosti; k úspěchu vede systematické studium, k neúspěchu zmatek. Bůh zachází s lidmi, společnostmi, národy a státy podle toho, zda respektují tyto zákony, a státy a národy tak zaujímají své místo v rovnováze světa.

Dnes zaujímají dominantní postavení v politické rovnováze světa USA, vše ale závisí na tom, zda budou dále jednat na základě lidských práv a spravedlnosti. Zdá se, že systém dnes v Americe funguje dobře, ale tak jako každý den pohltí noc a po každém jaru a létu následuje zima, vede-li tento systém k slepotě, začne-li Amerika projevovat neúctu hodnotám, jakými jsou demokracie, lidská práva, základní svobody, které chce hájit, když nezvládne dominanci, kterou jí svěřil osud, aby chránila spravedlnost a lidská práva, změní se den v noc a léto v zimu.

Jak jsme řekli, žádný systém nemůže trvat dlouho, závisí-li jen na síle. Síla, která nestaví na právu spravedlnosti, se nezvratně změní v útlak, a tak připraví svůj vlastní konec. Dnes světem otřásají obrovské problémy, o kterých jsme se částečně zmínili. Navíc se probouzejí státy jako Čína a Indie, které jsou dědici starověkých civilizací a mají obrovskou populaci. Rusko je velmocí východní Evropy. Evropa je na cestě stát se jediným státem, ačkoli stále není jisté, jak úspěšná a trvalá tato snaha bude. Je třeba počítat i s potenciálem zemí Asie a Afriky, které vnímají svůj staletý útlak.

Nastolit v takovém světě systém založený na síle a zajistit jeho trvalost není jednoduchý úkol. Upřímně doufám, že se Amerika nedopustí politováníhodné chyby, která zničí existující rovnováhu a rozpoutá události, které změní svět v řeky krve.

Režimy útlaku: už ne

Skutečnost, že svět se v některých ohledech smrštil do velikosti vesnice díky rychle rostoucím komunikačním technologiím, přináší situaci, v níž režimy útlaku nemají, stejně jako suverenita udržovaná silou, mnoho šancí zůstat mimo kontrolu. Lidská bytost je vznešené stvoření, dlouho nesnese být otrokem.

Pro vlastní dobro všech států i lidí, kteří v nich tvoří vlády, je nezbytné, aby se řídili zásadou, pán je ten, komu se slouží. Každý jednotlivec má vrozenou čest, sebevědomí a charakter, které byly dány člověku. Dokud tyto vlastnosti, které člověku Stvořitel propůjčil, nebudou respektovány, je nemožné v jakékoli zemi světa nastolit mír a bezpečí. Věřit, žít na základě své víry, myslet svobodně, vyjadřovat své názory, svoboda komunikace a pohybu jsou základními právy člověka. Ve společnosti, která nemůže zaručit ani ta nejzákladnější práva, právo na život, rodinu, bezpečí nebo obživu, ve společnosti, která neochraňuje společné využívání produkce ani základní hodnoty, které ji udržují při životě, jako právo, spravedlnost a rovnováha, v takové společnosti není možné rozvíjet ctnosti jako láska, vzájemný respekt a spolupráce. A žádná vláda nemůže existovat dlouho ve světě, kterému tyto aspekty chybí. Každá vláda či svrchovanost, která postrádá tyto základní vlastnosti, bude vždy v ohrožení.

I když se pojetí světa jako vesnice stává časem pevnější a častější, i v této vesnici budou vedle sebe žít různé víry, rasy, zvyky a tradice. Každý jednotlivec je jako jedinečný svět, proto doufat, že lidé budou podobní jeden druhému, není víc než nereálné přání. Pro mír v této (globální) vesnici je třeba respektovat všechny rozdíly, považovat je za normální a zajistit, aby byly oceňovány. Jinak svět pohltí spleť konfliktů, hádek, bojů a krvavých válek, a tak si připraví svůj vlastní konec.

Tweet

Whatsapp